parker

11. KAPITOLA

,,Už můžu?" uchechtla jsem se a nedočkavě klepala nohou nohou o zem. ,,Jo," vydechl a odebral své dlaně z mé tváře, které doposud bránily mému výhledu na onen most předemnou.

Bylo to nádherné. Chtěla jsem, aby se zastavil čas.

Zalapala jsem po dechu. Zapadající slunce tomu všemu dodávalo na atmosféře, když jsme si během následujících pár chvil našli ideální místo na sezení s krásným výhledem na město a doufajíc, že právě ty součásti mostu, které jsme zatěžovali našimi vahami, jsou jedny z těch nejpevnějších. Koneckonců - pádu už pro dnešek bylo dost

Najednou se z Parkerovy kapsy začala ozývat hrubá hudba v ohlušující hlasitosti. Již podruhé za dobu strávenou zde jsem pochybovala nad vydrží svých ušních bubínků. Tmavovlasý však hned po tom, co si zřejmě všiml volajícího a uvědomil si, co by následovalo, pouze zamítl hovor a uložil mobil zpět do kapsy.

,,To je šílený, nechápu, jak to můžeš poslouchat," zabručela jsem na protest. ,,Co, myslíš tohle?" optal se a během několika sekund to hrálo znovu, jen z jeho souboru skladeb uložených v zařízení. ,,Vypni to-o," zamračila jsem svůj obličej do podivné grimasy, které se okamžitě zasmál a následně ukončil přehrávání. Ještě chvíli mu na tváři pohrával škodolibý úsměv, ale ten krátce na to zmizel.

,,Jo, chápu, prostě to neni styl hudby, kterej by miloval každej."

(p.a.: schválně! kdo ví, kde se tato věta již objevila?!☘✌)

Kývla jsem hlavou na znamení souhlasu, tohohle Parkera jsem nepoznávala. Neplánovala jsem avšak ukončit konverzaci. ,,Ugh, a kdo ti volal?" zvídavě jsem se ptala. Kromě povzdechnutí se mi nijaké odpovědi nedostávalo, tedy jsem usoudila, že jsem nejspíš nakousla něco, co nebyl úplně vhodné rozebírat. ,,Promiň, asi mi do toho nic není, já -" až panicky jsem se omlouvala. ,,Ne, to je v pohodě," usmál se, když mi skočil do řeči. ,,Byla to máma," dodal. V hlavě mi začaly běhat otázky kolem vztahu mezi ním a jeho matkou. Jako kdyby mé myšlenky četl.

,,Víš, je to teď všechno zvláštní. Můj mladší brácha začal ve škole dělat docela velký průsery. Ne jednou se kvůli tomu doma rodiče pohádali. Táta se ho spíš zastává, že já jsem taky nebyl o moc lepší a takový divadlo kolem toho nebylo, ale máma si stojí za tím, že už to prostě nezvládá, čemuž já se na druhou stranu nedivím. Až nedávno se přestala stresovat kvůli mě, a to ne že bych se nějak polepšil, jenom si svoje problémy už řeším sám, a teď se znova začala zatěžovat Thomasem. Jenže když jsem mu to, že se chová jako debil řekl, nenapadlo ho lepší řešení než se vypařit. Nemám tušení kde je, nikdo z naší rodiny. A já jí slíbil, že až my dva skončíme, zkusím se po něm znova kouknout. Čili hádám, že jediný, co by mi tak mohla chtít, je maximálně jestli jsem ho už našel nebo něco tomu podobnýho. A poslední, co teď chci, je slyšet jí zase brečet."

Oči se mu zaleskly. Brečel? Právě jsem rozbrečela pana tvrďáka?

Objala jsem ho.
On mi moje objetí pevně opětoval.

,,Bude to dobrý, všechno se to spraví," zašeptala jsem a doufala, že více nebudu nucená podobných situací. Běhal mi mráz po zádech. Ne z jeho problémů, z jeho a mého chování.