Neytirix~ I.

Šupiny~

Tirix

Probral jsem se ve strašných bolestech.
Ležel jsem na přikrývkách a cítil jsem se mírně klaustrofobicky.
Otevřel jsem oči a zjistil, že jsem ve stromovém domku.
Byl malý, ale útulný. Šlo vidět, že dotyčný je na tom opravdu zle.
Pohnul jsem hlavou a sykl. Každičký pohyb mně sakra bolel.
,,Ehm...ahoj."
Cukl jsem s sebou a sykl bolestí.
Přede mnou se zjevila dívka, člověk. Byla ušmudlaná a neupravená, ale chápal jsem to.
Odkašlal jsem si, protože jsem měl sucho v krku.
,,Z-dravím tě, mladá dívko."
Usmála se.
,,Jmenuji se Neyla, a ty?"
Zamračil jsem se.
,,Tirix..." Zamumlal jsem a pak si povzdechl.
,,Viděla jsem trochu z toho, co se v hradu stalo...je mi to moc líto."
Zachechtal jsem se.
,,Ani nevíš, co se tam stalo."
Pokrčila rameny.
,,To nevím, ale teď tvůj život závisí na mně. Potřebuju tři šupiny." Řekla náhle a já zavrčel.
,,Na co?" Optal jsem se podezřívavě.
,,Vidíš snad tady někde zlato a tvůj kousek ocasu?"
Prudce jsem zvedl hlavu a zbledl jako smrt.
Můj ocas byl pryč...někdo mi ho ukousl.
,,Už nemůžu létat..." Zachraptěl jsem.
Zavrtěla hlavou.
,,Máme tady skvělého mechanickýho chlapíka, který ti jistě vytvoří kybernetický ocas. Ale stojí to strašný prachy. Stačí, když prodám tři šupiny a budeš to mít. Ale musíš mi to povolit."
Nevěřil jsem jí. Vypadala, že by mně kvůli penězům klidně připravila i o duši.
Podezřívavě jsem si jí měřil.
,,Nevěřim ti." Zafuněl jsem.
,,Vykrvácíš."
,,Hojí se to."
,,Ten ocas ani náhodou."
,,Dám ti zatím jen jednu šupinu. Za tu koupíš obvazy a něco k jídlu pro nás pro oba. Ocas zatím necháme bejt."
Pokrčila rameny a vstala.
,,Dobře."
Přešla ke mně a natáhla ruku, ale já na ní zavrčel a sám si vytrhl jednu z ramene.
,,Ta ti zatim bude stačit."
Mírně zabručela, asi chtěla mou největší šupinu, která je v okolí srdce.
Když odešla, zhluboka jsem se nadechl. Musel jsem se změnit...použít své prokletí. Jako drak jsem velkej a mám i stejně velkej žaludek a obvod těla. Sežral bych jí i s oblečením brzy.

Neyla

Běžela jsem městem. Věděla jsem, že je tady hafo lidí, kteří chtějí cokoliv co je z draka, ale já hledala jenom jedinou osobu, u které jsem si byla jistá, že mně nepkrade a nezabije hned, jak se dozví, že mám něco z draka.
Doběhla jsem do malé zapadlé uličky, seběhla schody a vletěla do schované hospody a tak trochcu černého trhu rychlostí blesku.
Jmenoval se John, byl tady docela autorita i když mu bylo pouhých třicet let, tedy mně samotné bylo devatenáct, ale to je jedno.
Sedla jsem sk naproti němu a on překvapeně zvedl obočí.
,,Co tu chceš, Neylo? Nevíš snad, jak to dopadlo minule?" Zašeptal.
,,Mám pro tebe něco, co neodmítneš, Johne," mrkla jsem na něj.
Viděla jsem, že jsem vzbudila jeho zájem.
,,Ano..?"
Naklonila jsem se k němu a tiše zašeptala jediná dvě slova: ,,Dračí šupiny."
John více vědět nemusel. Chňapl mně za zápěstí a odtáhl do vedlejší milstnosti, kde se konala jednání l obchodech jako byl tenhle.
Usadili jsme se u kulatého stolu.
,,Tak, ukaž."
Vytáhla jsem jednu šupinku a položila jí na stůl. Byla ještě od krve, ale to Johna vůbec nerozrušilo, ba naopak.
,,Páni, čerstvě vytržená. Jde vidět, že jde o velmi vzácného zlatého draka, k tomu asi teď někdy dosáhl dospělosti. Tahle šupina může mít cenu i desetitisíců rupejí."
Spadla mi čelist.
,,Kolik mi nabízíš ty?"
John se zamyslel. Pohrával si s šupinkou a pak se náhle zastavil.
,,Neylo, tohle je šupina prince Tirixe z rodu Vzplanutých. Prodat to někde bude problém, říká se, že je to Prokletý drak."
,,Ale poznal jsi to jenom ty, navíc ta šupina určitě má neskonalou cenu i s jeho jménem, ne? Ke ve skvělém stavu, neškrábnutá, bez ohnutí či vyblednutí..."
,,Nabízím ti za ní třicet tisíc rupejí."
Rozzářily se mi oči. Mám doma celého draka, pokud skape...
,,Beru, Johne."
Kývl.
Věděla jsem, že to někde prodá minimálně za dvojnásobnou cenu, ale mně zatím stačilo tolik na to, co mi ten drak řekl. Zbytek peněz si někde schovám na horší časy.
On mi dal peníze, já jemu šupinu. Když jsem vycházela, můj pohled byl chladný, věděla jsem, že tu všechny zajímám, jelikož John překupuje jen opravdu vzácné a drahé zboží.

Tirix

Čekal jsem, až se vrátí. Na mých zraněních se už udělaly strupy, ale jakmile jsem se sebevíc pohnul, znovu se otevřely. Byl jsem unavený, chtělo se mi spát, ale dračí království si nedá pokoj, dokud nebudu mrtvý.
Uslyšel ksem šramocení. Všechyn mé smysly se napjaly a já očekával vetřelce. Ale když se v díře v zemi objevily havraní vlasy, oddechl jsem si.
,,Mám tady ty věci, o které jsi mn- proboha."
Usmál jsem se na ní.
,,Normálně bych se ti uklonil, či tě nějak varoval předem, ale neměl jsem k tomu čas a teď ani sílu. Jmenuji se Tirix Planoucí. Těší mně."
,,Ty...ty jsi člověk?"
,,Ne, ale mohu se v něj měnit." Pokrčil jsem rameny a natáhl se po obvazech a mastích. Začal jsem se ošetřovat.
,,Takže...co se vlastně stalo? Jsi přeci princ." Nakousla téma opatrně Neyla.
Pokrčil jsem rameny.
,,No...holt jsem prokletý. Jelikož se můžu měnit v člověka, rasu, kterou všichni draci opovrhují, odvrhli mně i když jsem tak vážený. Na mou slavnost dospělosti se mně pokusili zabít a teď jsem tady."
Koukala na mně zvláštním pohledem. Pak se zvedla, přešla ke mně a tiše mi pomohla ošetřit zbývající rány.
Znamenalo to pro mně víc jak tisíc slov.
Na rtech mi to vykouzlilo úsměv.