Neytirix~ I.

Red Sun~

Neyla

Magie se mnou mluvila celých 24 hodin vkuse. Když jsme byla vzhůru, normálně se mnou promlouvala, takže jsem často nevnímala okolí, a v noci to bylo formou snů. V těch mně testovala, udělala si z mého mozku hřiště, a využívala mou velkou představivost, aby mně vystavila mým nejhlubším děsům, kteří byli ukryti v hloubi mého srdce.
Byla jsem nevyspalá a unavená, ale Magie mně nenechala ani vydechnout. Čerpala ze mně informace, seznamovala jsem se s ní, navzájem jsme si začaly docela rozumět. Tirix věděl, co se děje v mé kebuli, takže chápal, když jsem ho občas neposlouchal, a zatím mně nechal být, co se týkalo výcviku. Shin nakonec k večeru přišel a začal s námi tak trochu žít. Tedy, doteď se zatím ještě nepokusil Tirixe zabít, a to už jsme na jednom místě přes tři dny. Právě naopak, připadá mi to totiž, že ti dva snad spolu i vycházejí. Jednou v noci, kdy jsem zase byla podrobována zkoušce v mé hlavě, to ale Magie přepískla. Moc brzy na mně vytáhla můj nejhlubší děs a nechala jí promítnout jako reálnou vzpomínku.
Stála jsem v naší vesnici. Bylo to asi před pěti lety, všude hořelo. Domy praskaly, klesaly k zemi, lidé řvali v posmrtných agóniích, kolem běhaly děti volající své maminky.
A já tam stála, obklopená plameny a zoufalstvím, nedokázala jsem se pohnout. Nad hlavou mi létala ohromná černá těla s hořícími plameny v jejich nitru, které hned nato začaly pálit domky a lidi na prach. Musela jsem utéct, bylo to tady nebezpečné, a navíc to bylo zatraceně reálné. Jenže jsem se nepohnula, šokem jsem přestala ovládat mé tělo, které strnulo, zamrzlo a nedokázalo mi dát odpověď.
,,No tak, Neylo, to dáš, pojď!" pobídla mně Magie.
Věděla jsem, že to je jen vzpomínka, věděla jsem, že mně jen zkouší, ale bylo to moc reálné, moc čerstvé.
Náhle jsem je spatřila a moje srdce vynechalo.
Matka s otcem, jak běží ke mně a křičí na mně, abych utekla.
Věděla jsem, co se stane, nechtěla jsem to vidět znovu, tuhle vzpomínku jsem pohřbila hodně hluboko, a stejně se mi znovu objevila před očima.
Chtěla jsem je varovat, varovat předtím, co se stane, jestli udělají ještě krok.
Nedokázala jsem to.
Z nebe se sneslo štíhlé tělo, přitisklo křídla k tělu a mí rodiče zmizeli v jeho tesácích. Na tvář mi dopadlo pár kapek krve a poslední, co jsem slyšela, byl neskutečný jekot, když je tesáky té zrůdy trhaly na kusy.
Prudce jsem se posadila na posteli, celá zpocená a s mokrými tvářemi. Třásla jsem se, jakoby tady bylo mínus padesát stupňů, ale stále jsem na kůži cítila žár a popáleniny.
,,Omlouvám se, to jsem přepí-"
,,Mlč, prosím, dneska už toho bylo fakt dost. Potřebuju se dát...dohromady." řekla jsem vytřepaně.
Magie náhle mlčela a já znovu poznala to úžasné ticho.
Musela jsem se uklidnit, cítila jsem se zase jako ta malinká vystrašená holka, co neví, co se děje. Jediný, kdo mně napadal, byl zrovna ve vedlejším pokoji.
Vstala jsem a snažila se udržet na svých rozklepaných nohou. Došla jsem ke dveřím, opřela se o ně, a pak je otevřela. Došla jsem k Tirixovi a jemně zaklepala.
Po chvilce mi otevřel, čilý, jako by vůbec nespal.
,,Neylo! Copak se děje?" optal se trochu překvapeně.
,,M-můžu dovnitř? Prosím." zašeptala jsem a přitiskla si ruce k tělu, ale tím jsem ztratila rovnováhu, kterou mi dodávala stěna a já málem sletěla, kdyby mně nepodepřel Tirix.
,,Bože," vydechl Tirix, jemně mně vzal do náruče a donesl mně k jeho posteli. Posadil mně na ní a já trochu zrudla.
,,Děkuju." zamumlala jsem.
,,V pořádku. Chceš o tom, mluvit? Ale chápu, že na tebe magie asi vytáhla moc silnou vzpomínku moc brzy." řekl jemným hlasem.
Do očí mi vhrkly slzy, které se nedaly zastavit. Neměla jsem žádnou psychickou sílu je zastavit a tak prostě tekly a já brečela.

Tirix

Když jsem spatřil Neylu za mými dveřmi, ihned jsem věděl, že její Magie to tentokrát posrala. Zase jí to ale nemohu dávat za vinu, magie nikdy člověk nebyl, nemá city, je to bytost nesmírné moci. Kdyby měla city, tenhle svět je dávno pod drnem.
Teď, když se mi to smutné mládě rozplakalo před očima, jsem ztratil všechnu víru v má slova, jelikož bych nevěděl, co říct. Proto jsem jí prostě objal a přitiskl si jí k sobě. Hladil jsem jí po jejích úžasných jemných vlasech a šeptal jí uklidňující slova. Všiml jsme si, že jí to ihned začalo uklidňovat, a za chvilku mi usnula v náruči.
Usmál jsem se a dal jí malou pusu do vlasů. Potom jsem jí položila do postele, přikryl jí a sám si lehl vedle ní.
Vypadala překrásně, když spí, ale chyběl ten úsměv a tváře bez slz. Ale i tak vypadala jako anděl.
Srdce se mi rozbušilo, cítil jsem se divně. Trochu mně to vyděsilo, ale pak jsem nad tím přestal přemýšlet a usnul.

Neyla

Probrala jsem se do slunného rána. Rozlepila jsem svoje unavené oči a vydechla. Moje noční můra zmizela a Magie byla až nepřirozeně potichu. Otočila jsem se a pohlédla do uhrančivých očí Tirixe.
Blik, cvak...příjem.
Moje tváře zrudly jako rajče a já se už nadechovala, že zaječím, ale on zavrtěl hlavou a pousmál se.
To mně fakt ztišilo.
,,Dobré ráno, krásko," zašeptal a já málem omdlela.
Ano, pamatovala jsem si na minulou noc, ale neuvědomovala jsem si, že by byl tak blbej a lehnul si vedle mně.
,,Je mi sto let, Neylo. Myslím, že vím, jak se držet na uzdě dost dobře. Ano, jsi strašně sexy a tak, ale stále se musím srovnat s faktem, že teď musím žít s lidmi. Předtím jsem se s nimi setkal pouze na bojištích, když ještě vypukaly menší konflikty po Velké válce." řekl klidně, ale já jasně cítila jeho tepou dlaň, která mi hladila tvář.
,,Tobě je sto?" řekla jsem užasle.
,,Jsme draci, žijeme hodně dlouho. Plná dospělost se u nás počítá právě až od stovky, takže doteď jsem byl mládě." řekl trochu naštvaně.
Povzdechla jsem si.
,,Ta zrada...kde máš matku? Stále slýchávám jen o tvém otci." optala jsem se opatrně.
Tirixův pohled ztvrdnul a vytratila se z něj jakákoliv milost.
,,Můj otec jí zavraždil. Nikdy jsem nezjistil proč." zavrčel a já pochopila, že jsem šlápla špatně.
A navíc jsem mu něco dlužila.
Zavřela jsem oči a nadechla se. Pak jsem se k němu nahnula a než mohl cokoliv udělat, pevně jsem ho objala.
,,Děkuju, Tirixi." zašeptala jsem.
Ucítila jsem, jak se usmál a objal mně taky. Náhle mně zaplavil pocit bezpečí a mé srdce, jako by rozehřálo celou mou maličkost. Cítila jsem se tady, v tomhle objetí, jako celek, šťastná, veselá.
,,Také ti děkuji, Neylo." zavrněl a mně do očí znovu vhrkly slzy.
Tentokrát ale radostí.

Oka, další kapča venku, co na to říkáte? :D
*HorrorMichelle*