Neytirix~ I.

Alya~

Shin

Hned poté, co Tirix předvedl svůj dramatický příchod, mě zalehl. Měl jsem pod ním uvízlou nohu, lidé kolem ječeli a snažili se pochopit, co se děje.
,,Hej!" zařval jsem na ně z plných plic a oni ztuhli.
,,Mohli byste nám PROSÍM pomoct? Já mám uvízlou nohu pod touhle bečkou sádla a támhle holka má v oku šíp, tak sebou mrskněte!" zavrčel jsem na ně.
Netušil jsem, jak to, ale poslechli mně. Naprosto neznámí lidé. Asi jsem na ně měl dobrý vliv.
Ihned přiběhli doktoři a zvláštní tvorové, které jsem nikdy neviděl. Vypadali jako míšeniny jelenů s nějakou šelmou, následovali je hypogryfové a gryfové a jako poslední přišel...asi jejich vůdce, což jsem odhadl díky tomu, že se všichni poklonili.
Vůdce byla devítiocasá liška, asi dvakrát vyšší než Tirix. Pomalým, vznešeným krokem došla až k nám a pak očichala dvě skoro polomrtvá těla.
,,Draci, zde v Crystal Cave? Co tu děláte?"
Ta majestátnost se otočila ke mně a zabodla do mně své žhnoucí oči plné moudrosti a pochopení.
,,My...byli jsme napadeni rebely v horách, Neyla byla střelena do oka a Tirix má poškozené křídlo...prosím vás na kolenou, pomozte nám." klekl jsem si a sklonil hlavu.
,,Postav se. Slyšela jsem proroctví, které vypovídá o nich. Jsem ochotna jim pomoci, avšak to nebude zadarmo..."
,,Udělám pro ně cokoliv." řekl jsem bez váhání.
,,Dobře tedy, na ceně se dohodneme poté, co o ně bude postaráno. Ty zatím pojď se mnou, chci slyšet o vaší cestě."
Málem mi spadla čelist. Jeden hypogryf ke mně přiklusal a nastavil mi bok.
,,Jelikož neumíš létat, musím tě pomoci odnést naší paní do paláce." zamručel.
Byl překrásný, jeho oči byly jako oheň, peří jako nejhlubší noc, hříva lesklá jako safíry.
Prolétali jsme mezi krystaly, liščí královna vklidu šla vedle nás po větru, který jí podpíral.
,,Takže, vy jste místní královna?" optal jsem se po chvilce ticha.
Zavrněla.
,,Ano, draci se přes hory bojí díky rebelům a divokým drakům. Ani se nedivím, proto žijeme v takovém...nepsaném míru. Již dlouho k nám nikdo nezavítal, proto vznikla taková panika. Ale nemusíš se o své přátelé bát, místní krystaly se o ně dokážou postarat samy, jenže Neyla má vážné zranění, proto u ní jsou léčiví jeleni. Do dvou dnů by se měli probrat."
Vydechl jsem a pak jsme přistáli. Palác Crystal Cave byly vlastně tři ohromné krystaly u sebe, do kterých byl vytesán palác. Kopyta hypogryfa zaklapala o purpurovo-rudé krystaly, které na nás reagovaly září, a když jsem seskočil z hypogryfových zad, krystaly projel záchvěv. Zbledl jsem jako smrt a neodvažoval se pohnout.
,,Neboj se, krystaly si pouze zapamatují tvou identitu a od této chvíle jsi zde vždy vítán." zasmála se liška a vešla dovnitř, ,,Tedy pokud tady něco nevyvedeš."

Seděli jsme kolem křišťálového stolu, který se skoro prohýbal pod vším tím jídlem, co zde bylo připraveno. Stůl se upravoval podle naší výšky, takže já byl nejníže, což mně trochu naštvalo. Ale pravda byla, že jsem zde neviděl žádné lidi, jenom elfy nebo skřítky, ale ti zde momentálně nebyli.
,,Shine, ze všeho nejdříve bych tě chtěla požádat, aby se zde nic nestalo. Nebo aby tví přátelé nic neprovedli. Jsme velmi silný národ, avšak mnoho nás zde našlo mír a svůj domov a já toto nehodlám měnit ani narušovat. Proto, pokud se u vás projeví jakákoliv násilná reakce, budete vyhoštěni."
Přikývl jsem. Měla pravdu, tahle země fakt vytvářela dojem mírumilovného ráje, kde nikdo nezabije ani mouchu. A my sem přiletíme jak po stoleté válce.
,,Spoustu lidí to muselo rozrušit, to, jak jsme sem přiletěli." zamumlal jsem.
,,Ano, ano, máš pravdu, ale tvůj přítel byl na pokraji sil. Nedávám vám to za zlé." usmála se.
Usmál jsem se zpět a pak se zadíval ven z ohromných neprosklenných oken.
Doufám, že jste v pořádku...

Tirix

Probral jsem se na překrásně vonícím místě. Nepoznával jsem ho a nedokázal jsem si vzpomenout, jak jsem se sem dostal. Nic mně ale nebolelo, cítil jsem se svěží a naprosto v pořádku. Rozhlédl jsem se kolem se.
Ležel jsem v jakési tůni, která zářila vlastním životem. Kolem tůně byly smaragdové stromy spolu s živočichy, kteří mně sledovali.
,,Tak jsi se konečně probral," vydechl náhle někdo.
Prudce jsem se otočil a spatřil bohyni.
Šla ke mně překrásná dívka. Na sobě měla jen lehké bílé šaty se střibrným páskem, dlouhé blonďaté lokny jí splývaly po zádech a lemovaly překrásnou tvář. Oči jí zářily jako ta tůně a pleť jako karamel...
,,Byl jsi vážně zraněn a vyčerpán, ale bohové léčení se uvolili ti pomoci."
Vylezl jsem z tůně a otřepal se. Dívka se zasmála zvonivým smíchem a pak mně podrbala v srsti.
,,Jsi přenádherný," zašeptala.
,,Jak se jmenuješ?" Optal jsem se.
Cítil jsem to jako naléhavost, chtěl jsem to vědět, potřeboval. Ještě nikdy jsem někoho tak nevinného a překrásného neviděl.
,,Alya, dcera místních lesů," řekla s úsměvem, ,,A ty?"
,,Tirix..." Vydechl jsem.
Byl jsem jí naprosto okouzlen.

Zjistil jsem, že toho máme hodně společného. Bavili jsme se spolu a rychle se sblížili. Cítil jsem se vedle ní tak uvolněný a šťastný...
Večer jsme seděli pod stanem a večeřeli. Místní jídlo bylo naprosto vynikající a já jsem byl zase chlapcem. Náhle k nám přišel jakýsi mladík a něco Alye pošeptal do ucha. Ihned jsem začal žárlit, ale ovládl jsem se.
,,Tvá přítelkyně, která sem s tebou přicestovala, je probuzená," řekla opatrně.
Nakrčil jsem obočí, ale pak jsem si vzpomněl. Neyla! Panebože! Jak jsem na ní mohl zapomenout?!
,,Kde je?!" Vyjekl jsem a prudce se postavil.
,,Běž tady za Kerrenem, dovede tě za ní."
Šli jsme lesem, chvilku v takovém trapném tichu.
,,Hlavně se nenech ošálit jejím kouzlem, Tirixi. Alya možná je krásná, ale rozhodne ně věrná. Zlomil ti srdce, jakmile si bude jistá, že jí miluješ," řekl náhle tvrdě Kerren.
Spadla mi čelist.
,,Ale..."
,,Je dcera lesních sirén, tohle je pro ně normální." Osvětlil mi to.
Zbledl jsem, ale už to raději nechal být, protože jsme náhle byli u další z tůní. Stromy kolem byly osvětleny září tůně a světlušek, u ní byla nějaká další dívka podobná Alye a něco jí dělala s tváří.
Neyla měla v jejích tmavých vlasech zapletené překrásné iris a modré kamínky, na sobě měla šaty podobné těm Alyiným a jinak byla bosky.
Když se otočila, spatřil jsem obvazy přes její levé oko a nucený úsměv. Nic jsme neříkal, prostě jsem k ní přišel a objal jí.
,,Neylo, jsem tak rád..."
,,...že jsem v pořádku?" Řekla s kapkou sarkasmu.
Zmlkl jsem.
,,Promiň, já-"
,,Neboj, chci ti poděkovat za záchranu mého života," zašeptala a pohlédla na mně.
I teď byla překrásná.
Dal jsem jí jemnou pusu na nos.
,,Kde to vůbec jsme..?"

Tak jo, po nějaké době se zase ozývám. Můj osobní život dopadl katastrofálně, ale jinak jsem zatím v pohodě :D budu se pokoušet psát dál, vím, že tohle je trochu slabší kapitola, omlouvám se :/ :D
*HorrorMichelle*