Neytirix~ I.

Thank You, My Friend~

Tirix

Už to byly dva dny, co jsem jí hledal. V Crystal Cave nebyla, riskoval jsem i střed království, tam ale taly nebyla, jako by se po ní slehla zem.
Král hvězd taky nikde nebyl, žeby oba odešli zpět na oblohu?
Ne, připadalo mi to jako blblost. U krále možná, ale ona by neodešla. Nějak jsem to cítil.
Ale k sakru mi docházely nápady, kde jí hledat.
A měl jsem neblahý pocit, že tady hraju o čas.

Neyla

Jako bych cítila pouto mezi mnou a tělem slábnout. Nea se pevně držela okovů, které nás držely připoutané k tomuto tělu.
,,Co se to děje?" Řekla jsem s náznakem paniky v hlase.
,,Umíráš, tělo přestával pracovat. Musíš se probrat, Neylo!"
,,Nemůžu! Zkouším to všeljak mně to napadá, ale nic se neděje." Vzlykla jsem.
,,Sakra," zaklela Nea a chytila se ještě pevněji.
Tirixi, pomoc...prosím!

Tirix

Zrovna jsem odpočíval, když tl do mně narazilo jako lavina.
Akutní naléhavost, panika a strach.
A její hlas.
Jako bych jí měl ve své hlavě, prosila mně o pomoc a to dost naléhavě.
Ale kde jsi, kruci!?
Náhle se mi setmělo před očima, a když mžitky zmizely, na nebi se objevila jasná rudá linie, zářila jako padající meteory a já prudce vzlétl.
Cítil jsem až v morku kostí, že tahle linie mně dovede k ní.
Všechna nervozita nebo pochybnost zmizela, byla tu jenom ona a ten děsný svíravý strach, že o ni přijdu.
Nasrat nějakým hvězdám! Nasrat tomu, že mi něco tajila!
Furt je to Neyla!
Letěl jsem tak rychle, jako ještě nikdy předtím, do svalů mně chytala křeč a zrychleně jsem dýchal, protivítr mi rval kůži, já ale nezpomaloval. Viděl jsem, jak se linie pomalu sklání k zemi a až teď jsem začal vnímat okolí.
Byl jsem v nejvyšších horách v celém království, a momentálně jsem se blížil na druhou stranu, která není zmapovaná.
Jak se tam kruci dostala?
Prosmýkl jsem se mezi pár škvírami a náhle se mi naskytl naprosto dechberoucí pohled na malý dřevěný domek stojící na pláži. Slunce pomalu zapadající k obzoru a moře barvící se do ruda.
Linie končila tady.
Přistál jsem, vmžiku ze mně byl člověk a já vtrhl dovnitř. Uvítal mně Shin s ustaraným světlem v očích.
,,Kde je?" Podařilo se mi ze sebe dostat skrz trhavý dech.
Jen mně vzal za ruku, asi nebyl schopný mluvit. Otevřel dveře na levé straně a já opatrně vešel.
Ten pohled mně málem připravil o všechnu sílu.
Neyla tam ležela, tváře propadlé, kůže bledá a tenká jako papír, její krása jakoby zmizela.
,,Co se jí..."
,,Na dlouhé vyprávění. Už nevím, co mám dělat, prosím, zkus ji přivést zpátky..." zachraptěl Shin.
,,Je...je..."
,,Ne, ale už to bude týden, co nic nejedla. Brzy zemře."
Přešel jsem k posteli a pak klesl na kolena.
Velmi opatrně jsem jí vzal za ruku a pokusil se nahmatat tep. Na chvilku jsem se lekl, ale pak jsem ho našel. Byl strašně slabý.
Do očí mi vhrkly slzy.
,,Neylo, já...moc se omlouvám za své chování. Byl jsem sobecký a dětinský, myslel jsem jen na sebe. Prosím, odpusť mi, ale vrať se zpět, prosím. Klidně mně nenáviď, ale neopouštěj mně, Neylo!"
Brečel jsem, cítil jsem se zoufalý, jako bych jí nemohl nijak pomoci. Pohladil jsem jí po tváři a jemně jí odhrnul vlasy z čela.
Pak jsem se nahnul a políbil ji.
Bylo to jen jemné a krátké, ale jako bych jí tím vdechl život.
Neyla se prudce nadechla a já ihned uslyšel její srdce bít.
Její oční víčka se zachvěla.
,,Shine! Rychle něco k pití a jídlu!" Zařval jsem.
Nervozita, štěstí, radost, neskonalá úleva, to všechno se ve mně a mých slzách motalo a bylo to neskutečně silné.
Neyla pomalu otevřela oči.
,,Tiri...xi...? Zachraptěla slaboučkým hlasem.
Její oči byly normální. Byly to mé safírové oči, které jsem na ní tolik miloval.
,,Jsem tu, Neylo, a už nikdy tě neopustím. Odpusť mi..."
,,Ne...já...se chci omluvit...měla...jsem ti...to říct..." snažila se ze sebe dostat, ale pot na jejím čele a zrychlený dech ukazoval, jak moc jí tl vyčerpává.
,,Šššš, jen klid. Popovídáme si, až tě se Shinem dáme dohromady."
Zrovna v tu chvíli tam přiběhl s tácem plným jídla a pití.
,,Musí po troškách, nesmí to sníst najednou, nebo jí praskne žaludek." Řekl a já jí opatrně dával lžíci s polévkou k ústům a dával jí upít vody ze sklenice.
Když měla asi deset lžic a pár loků vody v sobě, usnula. Usmál jsem se a pak se otočil na Shina.
,,Tak, co se stalo?" Optal jsem se náhle ostře.
,,Pojď si o tom promluvit vedle, teď musí hlavně nabrat sílu." Řekl tiše Shin a já kývl na souhlas.

Shin přede mně postavil čaj a polévku, sám se usadil ke stolu naproti mně a tiše upíjel kávu.
Byl jsem trpělivý, věděl jsem, že jen hledá, jak mi to říct co nejjednodušeji. Tak jsem mezitím snědl polévku a ponalu začal upíjet z hrnku.
Pak mi tl všechno vypověděl. O tom, jak její tělo a mysl nedokázalo pochopit psychickou bolest a tak jí stále otvíralo různé rány po celém těle, jak jí to vyčerpávalo a že jí nakonec lektvarem uspal, ale dal tam o trochu víc přísad než měl a taky si prý spletl jednu bylinu, která to všechno posrala.
Ano, byl jsem na něj neskutečně naštvaný, ale Shin se jí pak celou dobu snažil oživit, takže jsem se nehněval až tak moc.
,,Asi jsem to všechno zavinil já, co...?" Řekl jsme po dlouhé chvíli ticha, co jsem si to všechno srovnával v hlavě.
,,Asi za to tak trochu můžeme všichni. Není člověk, nevěděla, co by to s námi udělalo, vědět pravdu. Naštěstí já celou dobu něco tušil, takže mně to až tak nepřekvapilo, ale její jeden z nejhorších scénářů se naplnil u tebe, Tirixi."
Posmutněl jsem.
Shin mně ale pevně chytil za rameno a já v jeho očích spatřil odvahu a odhodlanost.
,,Zvládne to, Tirixi. Po tom dlouhém boji to teď nevzdá, když jsi konečně dorazil. Pak si to vyříkáte a uvidíme, co čas přinese," mrkl na mně.
Usmál jsem se a kývl.
,,Máš pravdu, Shine. Díky, příteli." Řekl jsem s úlevou v srdci a odhodlaností, která mi po celou tu dobu scházela.

Uhhh~ jako bych napsala slaďárnu typu Šípkové růženky ._. Ále stejnak doufám, že se líbí! ❤️ jen čtěte, já vám ještě vytřu ty vaše očička a popletu hlavičky až vám z nich bude téct váš mozek *ďábelský smích* 👻🤘👊🏼😘*HorrorMichelle*