Neytirix~ I.

Klid před Bouří~

Tirix

Neyla, Shin a Dayna seděli kolem stolu a mlčeli. Shin si náhle se zájmem prohlížel své nehty, Neyla mně probodávala rozžhnutým pohledem a Dayna se užasle rozhlížela kolem.
,,Takže," pronesla pomalu Neyla, ,,můžeš začít. Kde jsi byl tak dlouho, co se stalo, kdo je tahle holka a kde máš Strážkyni oblohy."
Nad poslední otázkou jsem se zarazil.
,,Počkej, cože? Kdo je Strážkyně oblohy?" zasekl jsem se.
Neyla se teochu narovnala.
,,Tobě to ještě neřekla? No nic, to prozatím nechme být. Teď odpověz na otázky."
Řekl jsem jí všechno, co se stalo od té chvíle, co jsem odsud odlétl. Na pár místech do mně Dayna drkla, ale já jí ignoroval. Neyla to potřebovala vědět, všechno.
Když jsem skončil, dívka uznale pokyvovala hlavou. Pak dlouze zívla.
,,Nu dobrá. Silver pozvi dovnitř, sice je drak, ale noci tady jsou zatraceně chladné. Já jdu spát a ráno dobereme detaily. Dobrou noc,"
S tím se zvedla a pomalu odešla do svého pokoje. Povzdechl jsem si.
Už jsem se taky chtěl vydat do pokoje, abych se vyspal, když mně náhle zadržela ruka kolem mého lokte. Překvapeně jsem se otočil a pak se plácl do čela.
,,Ah, omlouvám se! Zavedu tě do pokoje, kde spím já. Budeš spát na mé posteli," řekl jsem s jemným úsměvem a dovedl jí do pokoje na konci chodby.
Všiml jsem si Shinova dlouhého pohledu, který mluvil za vše a Dayně otevřel dveře.
,,A kde budeš spát ty?"
,,Já...něco si najdu," zazubil jsem se.
Jen pokrčila rameny a já se otočil k odchodu.
Ale vážně mně zajímalo, kde budu spát.

,,Co tady kurva děláš."
Prudce jsem se posadil. Spatřil jsem Neylu opřenou o zeď držící sklenici vody. Měla na sobě jen triko a kalhotky a já hned zrudnul.
,,Ehm, u mně v pokoji spí Dayna, takže jsem si musel najít jiné místo na spaní..." řekl jsem pomalu.
,,Spát na kuchyňském stole je mírně nechutné. Pojď ke mně, mám postel jak pro celou armádu, vejdeme se tam oba."
Trochu zrudla, ale vypadalo to, že nijak více jí to nevadí. A já nic nenamítal, spát v posteli by moje tělo teď potřebovalo více než cokoliv jiného.

Ulehli jsme a já se ihned otočil zády. Nemyslel jsem to zle, ale takhle jsem měl aspoň malou šanci na to usnout.
Ale ani jeden z nás neusnul.
,,Tirixi...? Spíš?" Optala se po chvilce potichu.
Povzdechl jsem si.
,,Ne..."
,,Nechceš si o něčem povídat? Třeba se nám pak usne líp,"
Otočil jsem se k ní čelem a pohlédl do zářících očí plných hvězd. Trhnul jsem s sebou a ona zamrkala.
,,Ach, omlouvám se. Takové oči mám pokaždé, když mluvím s hvězdami," řekla a její oči náhle byly normální, zářící jako drahokamy.
,,Ty mluvíš s hvězdami? Hvězdy mluví?" vyjekl jsem užasle.
,,Ano. Jsou to sice zářící kameny, ale mají duši. Také mysl a oči. Vidí vše, co se na tomhle světě děje. V Nebeském paláci jsou zavěšené na stříbřitých řetězech, aby nespadly na zem. A já jsem jejich strážkyně. Mluvím s nimi, uklidňuji je, nebo zachraňuji, když nějaká spadne. Ale také jsou to skvělé donašečky."
Uchechtla se a já se potichu zasmál. Ve tmě se zaleskl její široký úsměv a já nad tím nevěřícně zavrtěl hlavou.
,,Páni. To jsem vůbec nevěděl. Zní to úžasně, ale...kolik je na nebi hvězd?"
,,Ani já to nevím. Každou chvilku se nějaké sjednotí, zemřou nebo narodí,"
,,Eh?"
,,Zemřou jen když chtějí, prostě jejich duše dobrovolně opustí oblohu a reinkarnuje se povětšinou do nějakého mláďátka nebo tak. Sjednotí se třeba ddvě malé, aby se z nich stala jedna velká, takhle se jednou skednotilo celé nebe a vznikl měsíc. A narodí...prostě se vyskytnou. A já se o ně starám."
,,To je...úžasný! Tolik věcí se děje na obloze a nikoho to nikdy nezajímalo...!"
Pokrčila rameny a pak se zachvěla.
,,Je ti zima?" řekl jsem ihned starostlivě.
,,Trochu...vyplýtvala jsem neskutečnou energii za dnešek a tělo nedokáž-"
Přitiskl jsem si její drobounké tělo k sobě a pevně jí objal. Chvilku byla ztuhlá, pak ale slastně vydechla a uvolnila se.
Padala na nás na oba únava, a já po chvilce uslyšel její klidné oddechování. Sám jsem po chvilce utekl do říše snů...