Neytirix~ I.

Lháři!~

Neyla

Stále to trochu bolelo. Divila jsem se, že oko bylo v pořádku, a vlastně, že jsem vůbec ještě naživu. Teď jsme seděli u stolu od ohromného ohně, jehož plameny měnily barvu jak se jim zachtělo. Kolem nás výřily bytosti všeho druhu a velikostí. Na rameni mi seděla naprosto překrásná ještěrka duhových barev, která jedla kousek masa a přitom si semnou povídala. Kome nás se šrotili elfové a další tyhle rasy, aby si nás prohlédli, jako bysme byli nějací domácí mazlíčci. Pár nás jich dokonce požádalo, abychom se změnili, ale to jim naši ošetřovatelé zatrhli s tím, že to nebudeme moci minimálně ještě celý den.
Náhle se stůl s jídlem otřásl a já ztuhla.
Až teď jsem si všimla ohromné prostorné cesty vydlážděné plochými hladkými kameny vedoucími k místu, odkud všichni přišli.
Spatřila jsem záblesk zelené a moje barva zmizela stejně rychle jako šíp.
Tirix se seriózně napjal a natáhl se tak, jako by mohl být větší než to, co se blížilo.

Spadla mi brada.
Před námi stála majestátní devítiocasá liška.
Její zářící zelená srst vzbuzovala dojem ohně, ale byla minimálně dvakrát větší než Tirix v dračí podobě.
Podívala se na nás pobaveným pohledem a náhle vedle mně přistál hypogryph.
Zaječela jsem a skočila šipku za Tirixe, který skoro nedýchal.
,,Ahoj," ozval se známý hlas.
Prudce jsme zvedla hlavu a pak se rozzářila.
,,Shine! Díky bohu, že jsi v pořádku!" Vyjekla jsem a skočila na něj.
Svalili jsme se do trávy a já ho pevně objala.
Shin se smál, ale tak teochu přiskrčeně.
,,Jsi...těžká..." Hekl a já slezla.
,,Omlouvám se," zasmála jsem se nervózně.
Pak jsem si znovu chtěla sednout vedle Tirixe, ale po něm nebylo stopy.
Povzdechla jsem si.
Že bych něco zkazila...?
Rozhodla jsem se ho jít hledat a tak jsem opustila slavnost i s majestátní královnou.

Tirix

Přede mnou byla Alya, v přiléhavých, skoro průsvitných šatech. Vypadala jako víla, její velké nevinné pči se upíraly do těch mých s jemností, jako nikdo jiný.
,,Tirixi," zašeptala moje jméno a já jí úplně propadl.
Naklonil jsem se k ní, rozum byl uspán jejím kouzlem. Ale moje srdce bolelo, netušil jsem proč a ani tomu nevěnoval pozornost.
,,Alyo.." Zavrněl jsem zpátky, jemně jí zajel dlaní do vlasů a políbil jí.
Měla rty jako anděl, hebká jako peříčko a měkká jako ta nejměkčí postel na světě. Její vlasy byly jako zlatý pramen tekoucí ze skal.
Dotkla se mně, já jí objal a přitiskl k sobě. Ona mi zajela prsty do vlasů a pevně je chytila, na to jsem odpověděl zavrčením.
Náhle opodál praskla větvička a já se náhle probral.
Prudce jsem se odtrhl od Alyy zrovna včas na to, abych spatřil dračí oči plné nenávisti zalité slzami.

Neyla

Ten parchant! Zasranej magor!
Neviděla jsem na cestu, bylo mi jedno, kam mířím.
Potřebovala jsem pryč, hlavně jsem potřebovala pryč.
Náhle ze mně byla dračice, mocná a neporazitelná. Magie se mnou sdílela vztek, ze kterého jsme čerpaly.
Mocně jsem máchla křídly, vystřelila jako kulka k obloze a přeletěla královně nad hlavou.
Oko mi krvácelo, pochopila jsem, že nebylo plně dohojené a mou změnou přestalo jejich kouzlo pracovat.
Vztekle jsem zařvala na celý létající ostrov a z mého hrdla vyšlehl doběla rozžhavený blesk.
Zafuněla jsem, vztek mně spaloval.
Tentokrát mně nezastaví.

Tirix

,,Cos to kurva udělala?!" Zařval jsem vztekle na Alyu, která se ušklíbla.
,,Přesně to, co jsem chtěla. A navíc jsi to chtěl a neříkej, že ne." Zasmála se a zmizela.
Uslyšel jsem doslova nasraný řev draka a pochopil, že jestli jí hned nezastavím, tak už nikdy.

Hledal jsem jí dlouho. Jelikož jsem stále nemohl použít svou dračí podobu, tak jsem musel po svých, tedy než jsem došel do tábora.
Tedy aspoň toho, co z něj zbylo.