Prozrazení

1 - Ria

Branduff

Snad tak učinil osud, že jsme se narodili do tohoto zkaženého světa. Nebo si to zavinilo lidstvo samo? To kvůli všem těm budižkničemům, kteří utvářeli naši historii a bojovali v nesmyslných válkách, se teď musíme brodit v těchhle sračkách?! Nebo že by Bůh... ne. To jsou jen pohádky, stejně jako svoboda. To všechno je jen kupa keců, kterou nám podstrčili naši bezchybní rodičové. Co na tom záleží, stejně jsou dávno mrtví. Vláda se je rozhodla, jakožto rebely a odpůrce režimu, popravit. Bylo mi teprve pět, když jsem se stala sirotkem. Nebyla jsem však sama. Někteří na tom byli mnohem hůř, než já. Jo... sice jsem neměla kam jít, ale dokázala jsem přežít. Když o tom tak přemýšlím, měla jsem vlastně ohromné štěstí.

Od roku 2156, kdy se celé Země ujala krutovláda strany zvané Corgos, jehož členové jsou nazýváni Corgoďané, to šlo s celou lidskou populací od desíti k pěti. Ekonomika se zhroutila a kvůli globálnímu oteplování jsme přišli o téměř všechny rostliny. Vyhladovělá zvířata umírala ve velkém a na Zemi zavládl hladomor. Corgos se ujal vlády v přesvědčení, že změní svět a uvede ho do původního chodu. Corgoďané však pocítili sílu moci a ta jim velice zachutnala. Vyhlásili diktaturu a pod velením generála Daria začali popravovat nepotřebné, mezi které patřili, mimo jiné, i mí rodiče. Lid se vzbouřil a začal proti krutovládcům tvrdě bojovat. Nebylo to však k ničemu, jen se zvýšily ztráty a aby toho nebylo málo, Darius zvýšil daně.

To vše se stalo, když jsem byla ještě malá. Teď je mi devatenáct a patřím, spolu s několika dalšími vyvrheli, do elitní skupiny rebelů, bojující proti bezpráví a útlaku ze strany Corgoďanů. Trénovala jsem hodně dlouho, abych se jim mohla konečně postavit. Mým jediným cílem je zarazit Dariovi na bitevním poli hluboko do hlavy sekeru a sledovat, jak pomalu umírá, šeptajíc: Nenávidím tě, ty malá mrcho.

Seděla jsem v tmavé místnosti základny rebelů a přemýšlela o pomstě, což jsem poslední dobou dělala docela často. Kula jsem pikle a u toho hleděla do stěny, jako nějaký feťák na odvykačce. Přesněji jsem čekala na hlášení od jednoho z členů, který mi byl téměř bratrem. Od Raxe.

Vstala jsem a přešla k oknu. Nacházeli jsme se v jednom ze slumů hlavního města Pollis, chudinské čtvrtě s nepěknou pověstí, nesoucí přiřazené označení Oblast 14. Žily tu pochybné existence, okrádající jedna druhou a běsnící po zbytcích. Byli to ubožáci, kteří se neměli, nemají a nikdy nebudou mít dobře. Vlastně jsem je někdy dokonce litovala.

Zadívala jsem se na zaprášenou cestu, kde si hrála skupinka dětí, a zároveň jsem vyhlížela Raxe.

"Kde se sakra fláká?! Už tu měl dávno bejt!" Zaklela jsem a vyšla z domu. Podle slunce mohlo být něco kolem dvou hodin odpoledne, ale člověk nikdy neví. Pro jistotu jsem si s sebou vzala dvě malé pistole.

Vydala jsem se směrem k okraji slumu a v duchu jsem se modlila za to, aby byl Rax v pohodě. Procházela jsem kolem žebráků, podvyživených dětí a vdov oděných v černém. Někteří z nich po mně chtěli peníze, to jsem však striktně odmítala. Jednoduše jsem je odstrčila stranou a pokračovala dál. V tomhle světě se musí člověk naučit přežít ze svého, jinak nemá šanci. Ohleduplnost a slitování jsou až na druhém místě, bohužel.

Došla jsem až na konec slumu a opřela se o plot, který odděloval chudinskou čtvrť od centra Pollisu. Upřela jsem svůj pohled na příjezdovou cestu a čekala, až se objeví Rax s hlášením. Mezitím jsem zpozorovala pár Corgoďanů, postupujících se kolem slumu.

"Co tu sakra chcou?!" Řekla jsem si v duchu a pohrdavě si odplivla. "Sráči jedni..."

Než jsem se však stihla pořádně vzteknout, zahlédla jsem někoho na příjezdové cestě. Rax to ale nebyl. Tahle postava byla ženská.

Prošla těsně kolem mě a pokračovala dál do slumu. Jen jsem pokrčila rameny a čekala dál na Raxe. Corgoďané pobíhající kolem plotu mě mírně znepokojovali, i když jsem věděla, že jsem víceméně v bezpečí. Nikdo z nich přeci jen nevěděl, že jsem jedním z elitních rebelů.

Po půl hodině jsem konečně spatřila Raxe, jak si to spokojeně kráčí po cestě směrem ke mně. Vydala jsem se mu vstříc.

"Kde ses sakra flákal, Raxi?!" Řekla jsem rázně a praštila ho pěstí do ramene.

Ták to byla první kapitolka. :D Huh... velká premiéra... :D Každopádně doufám, že se vám kapitola líbila a že budete číst dál. ;) Další kapitola patří RaxikCZE. ;)
Pozdravy ze slumu posílá váš Branduff :*