Prozrazení

38 - Rax

RaxikCZE

Když jsme s Yuki přišli, šel jsem odnést kořist do skladu a Yuki šla do svého pokoje. Když bylo vše na svém místě, šel jsem se zeptat Yuki, jestli není hladová. Otevřel jsem dveře a zčervenal jsem jako rajče. Yuki si zrovna oblékala tričko. Uklidnil jsem se a přišel k ní blíž.
Opřel jsem se rukama o zeď za Yuki a čekal jsem, co udělá. Zavřela oči, stoupla si na špičky a políbila mě. Ten polibek se protáhl na několik minut.

"Buch", zabouchly se dveře. Byl jsem k nim otočený zády, takže nevím co se dělo, ale podle Yukiina pobaveného výrazu bylo poznat, že ví kdo to byl. Po druhém bouchnutí jsem se už otočil, ale nestihl jsem zahlédnout činitele rámusu. Povzdechl jsem si; ještě jsem jednou krátce Yuki políbil a se zamilovaným pohledem jsem ji pohladil po tváři.
Yukiin úsměv je ten nejkrásnější na světě a já bych pro něj šel i na konec světa.
Yuki si oblékla tričko a já jsem šel za ostatními do naší "konferenční místnosti" a Yuki za mnou. Tam naproti Nielovi a Rie stál obrovský stroj, ale s lidskými tvary.
„Zdravím, jsem Dr. Jason Iwamoto, ale klidně mi říkej Jasone." Řekl obr.
"Mohl bych ti říkat Doktore? Myslím, že mi to bude víc vyhovovat" zeptal jsem se, "jistě, proč ne?" řekl Jason.
"Já jsem Rax a toto je Yuki." Na Yuki bylo vidět, že je trošku naštvaná, přece jen Jason měl přes 2 metry a ona je přibližně o 20 centimetrů menší než já. Stál jsem u zdi ve společnosti nováčků, kteří se bavili s Riou a Nielem, ale neposlouchal jsem. Měl jsem plnou hlavu Yuki a paradoxně jsem si ani nevšiml, že se vytratila.
Zmateně jsem koukal okolo sebe, ale v konferenční místnosti nebyla. Potichu jsem se také vytratil a hledal jsem ji po celém metru, ale nebyla tam. Myslím, že jsem zaslechl otření meče o kámen. Přehodil jsem rychle přes sebe svůj černý plášť, vzal si katanu k levému boku, Britku na záda a malou tašku s náboji pravému boku. Jako stín jsem se potichu a nepozorovaně dostal z metra. Našel jsem stopy a doufal jsem, že jsou Yuki. Mířily k prostřední zdi - zdi mezi slumy a střední třídou. Potichu jsem běžel v tom směru a zdržoval se především ve tmě a stínech.
Najednou jsem uslyšel zvuk kytary, byla trochu rozladěná, ale ještě se to dalo zkousnout, a dívčí zpěv. Z té dálky nebylo poznat kdo to byl a pomyslel jsem si jaký blbec by tu dělal takový rachot, navíc jsou tu všude stráže a nedá se tu pomalu nikde skrýt. Přišel jsem blíže, schoval se za strom a poslouchal. Byla to Yuki a Chloe. Zdálo se, že se bavily. Ještě jsem tam zůstal a poslouchal je. Yuki pak řekla, že už musí jít, Chloe moc nechtěla aby odešla, ale Yuki to nepřemluvilo.
Začínalo svítat, nemám rád léto, svítá hrozně brzo, nemám to rád.
Yuki pokračovala ve své cestě, já jsem ji s asi sto metrovým odstupem následoval. Je neuvěřitelné, jak se dokáže vyhýbat Corgoďanům. Louka nebyla moc velká, a obklopoval ji zničený les; když z něj vyšla, šikovně se vyhnula hlídce Corgoďanů, zato já jsem už tak šikovný nebyl. Zapomněl jsem si nasadit kapuci a stráže mě poznaly. Kdybych si toho všiml o pár vteřin později, byl bych buď mrtvý, nebo by spustili poplach a byla by v nebezpečí i Yuki. Díky mé rychlé reakci jsem jim usekl hlavy, ale bylo to opravdu o chlup.

"Co s těly? Když je tu nechám, ohrozím celou naši skupinu rebelů, už tak jsou v nebezpečí kvůli nám - Prozrazeným." řekl jsem si v hlavě.

Vzhledem k tomu, že se mi Yuki stále ztrácela, těla jsem jen nedbale zaházel nepořádkem co ležel okolo a spěchal jsem rychle za Yuki.

*        *        *

Přišel jsem na volnou plochu velkou asi jako polovina fotbalového hřiště.

"Pozdě. Přišel jsem pozdě." řekl jsem si zoufale v duchu. Yuki ležela na zemi, nehýbala se; nad ní někdo stál. Pomalu jsem šel blíže a vytahoval katanu. Přišel jsem k té osobě tak na tři metry. Byl to Niel, podle pistole a nože, podobnému Minské miniaturní dýce, jen Ledvinátor má delší čepel. Pomalu se otočil a s ironickým úsměvem pozdravil:

"Čau Raxi, tebe bych tu fakt nečekal."

Než jsem stihl cokoli říct nebo udělal, výstřel z Mortema prořízl tiché a pomalé ranní svítání.