Prozrazení

3 - Theressa

TeresaMarine

Přežívám v kopkách, schovávám se u odpadlíku, kteří dopadli stejně jako já. Pod nadvládou Daria se to tu hlídá. A to hodně. Pasti které překonávám jsou každým dnem složitější. Únava a hlad nad tím mají své mínus. Snažím se dostat pryč, odtud i od skutečnosti, která mě každým dnem víc a víc užírá.

  Byla jsem vycvičena Corgoďany k tomu, abych mohla zabíjet malé sirotky, kterým rodiče už zabil Darius. Luk, který jsem dostala byl špičkový, takový dávali jen těm nejlepším. Naivně jsem si myslela že jsem nejlepší, až mi to jednou docvaklo. Při vyvražďování jedné oblast, konkrétně oblasti 7 jsem uviděla malou holčičku vystrašenou k smrti a hledající své rodiče v hromadě mrtvol, na které nebyl nijak krásný pohled. Vybavily se mi časy, když jsem sedávala ještě v poklidném okraji města Pollis spolu s mou matkou a otcem, to jsme byli ještě šťastná rodina. Krutá realita mě však vysvobodila ze spárů vražedné minulosti.

 Po zastřelení této malé holčičky jsem utekla. Bojovníků a vojáků je spousta. Značí je jen čidly nastřelenými do pravého ramene. Pamatuji si ten moment, když jsem čidlo vyřízla a zničila. Cítila jsem úlevu, nikdo o mně neví, budu zapomenuta.

Teď se nacházím na výškové budově oblasti 13. Jen s lukem na zádech a šípy. Z této výšky 17. patra vidím oblast 14. Oblast lidí i nelidí s neskutečnou smůlou i ztracenou existencí, hledám jen jedno...skupinu těch nebojácných...REBELY.

****

Jdu po cestě už se nacházím v oblasti 14. Na okraji cesty vidím dívku. Krátké vlasy jí padají do očí. Kdo to je? Co tu dělá? Může být jedním z rebelů? Uvidím, projdu kolem ní a stoupnu do uličky za jeden roh slumu. Za chvíli k ní přišel muž, asi ve stejném věku jako já. Pozdravila jej drcnutím do ramene, potom se začali o něčem bavit. Rozhlíželi se po Corgoďanech, ke kterým jsem dříve patřila a kteří se tu nějak rozmnožili. Mýma modrýma očima jsem zaloudila k jedné jejich skupině. Viděla jsem tam všechny, kteří patřili do mého týmu. Ty čipy je neskutečně oslepují, nikdo si mě nepamatuje. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou. 

Vrátila jsem se zpátky ke dvojici, která tam už není! Je tam jen ten muž, utíká pryč. Jdu blíž ke zdi, kde jsem je naposledy viděla. Vyryté rýhy, které jdou skvěle přečíst, ale tohle neznám. Rozhlédnu se po malých uličkách, vidím ty dva jak zacházejí do jednoho ze slumů. Má zvědavost je neskutečná, jdu blíž k tomuto slumu. Najednou kolem mě proběhne jedna ze skupiny vycvičených Corgoďanů, povalí mne na zem modlím se, aby neviděli luk a šípy, které schovávám pod kápím. Radši bych se měla schovat.  Pomyslím si když se hned postavím a srovnám si kápí, aby mi nic nešlo vidět. Zajdu do jedné postranní uličky, jsem skvěle ukrytá.

****

Ležím tam jako člověk bez duše. Bezdomovec, který nemá domov, prohladovělá až na kost. Lidé, i ti poslední chudí lidé, kteří tu zbyli se na mě dívají s nechutí. Vyvrženec. Možná vrah? To jsou ty myšlenky, které jsem si dříve říkala já o lidech bez domova, teď jsem tím člověkem já sama. Mé modré oči svítí stejně jako čisté moře bez písku. Dívám se na každého člověka, který tudy projde. Ani známka po dvou lidech, které jsem zahlédla v uličce, kteří stáli u té zdi.

Jde tudy muž se psem, pes pomalu ani nedýchá, vypadá stejně jako já. Pes který trpí. Čmuchá u mne, něco cítí. Šeptám mu ať jde pryč, on však né a né odejít. Muž už si mne přeměřuje pohledem. Najednou psa však zavolá a jen si nad svým myšlením zavrtí hlavou. To bylo o fous. Pomyslím si hned po té, co pes i s páníčkem podezřívavě odběhnou. 

Slyším hlas, tichý, ale slyším jej. Vychází z podzemí. Pod zemí dříve vedlo metro. Pomalu se zvednu, cítím se jako tělo bez duše, zesláblá a hladová. Pořád statně jdu tam, kde se nachází nejbližší stanice bývalého metra oblasti 14, města Pollis...