Prozrazení

50 - Niel

Sword_98

Cigareta pomalu dohořívala a já už byl jednou nohou v jiné Galaxii. Se zajímavým úšklebkem a pocitem maximálního štěstí jsem naprosto vyhuleně koukal z rohu, kde jsem složil hlavu, do hlavního prostoru základny. Zvedl jsem se, spadl a začal se nahlas smát. Přišel neuvěřitelný záchvat smíchu. Bylo mi fakt nádherně. Příjemné teplo se rozlévalo po celém těle. Začal jsem přemejšlet o celé té ironické situaci v metru, když v tu ránu mě začalo oslepovat nesnesitelné světlo kombinované skřípavým zvukem. Metrem projížděl vlak. Ten vlak, v kterém jsem měl všechny svoje věci!

„Hej, vy kreténi, odjíždíte mi s barákem!" Zařval jsem a rozeběhl se přímo k vlaku. Nohy začaly těžknout, připadal jsem si jako uvízlej v rosolu. K jedoucímu vlaku jsem se belhal celou věčnost, i když se vlak skoro nehnul. A pak jsem v kombinaci se záchvatem smíchu zase spadnul.

Vlak projel kolem mě. Nechápal jsem, proč vypadá jako novej a proč celá jeho zadní část je vlastně mašinka Tomášek ze starých kreslených filmů. Po chvíli stání a sledování obrovské cvakající tlamy mě přerušilo podivné sténání.

Trhnul jsem s sebou a uskočil. Vlak zmizel, koleje byly opět prázdné. V dálce jsem viděl ducha Ther. Momnet.. ducha?!.. Ther se vznášela nad kolejema a koukala směrem ke mně. Ale naše lučištnice nebyla zdroj toho sténání. U východu ležela na zemi skupina Corgodských vojáků, mužů, bez triček, kteří si vzájemně olizovali bradavky.

„Co.. co.. to kurva.." Řekl jsem zmateně a znovu spadl na zem. Vytáhl jsem Mortema a po každém z nich vystřelil. Nic. Zbraň jen cvakla a nevystřelila. Jo vlastně! Rax mi poškodil mechanismus katanou. Jak jsem jen mohl zapomenout? Při cvaknutí zbraně se jeden z té Corgodské verbeže otočil směrem na mě, podíval se mi přímo do očí a pak vytáhl zbraň, kterou zamířil na mě.

„Ouhh.. Fuuuck!" Zařval jsem a rychle skočil za jeden z nosných sloupů. „Fuck! Fuck! Fuck!" Pěkně jsem se při pádu rozsekal. Zrychlil se mi tep. Stát proti několika ozbrojeným Corgoďanům v přímém boji není úplně nejlepší. A k tomu bez zbraně. Začal jsem rychle dýchat, Mortema pustil na zem a křečovitě, obouručně stiskl rukojeť pana Ledvinátora.

V klidu Niele, v klidu, zabil si jich už stovky ba tisíce. Pár z nich pro tebe nebude problém. Nahnul jsem se z leva a zaostřil, na teď už prázdný prostor. Pomalu jsem se zvedl se zbraní stále zamířenou na místo, kde ještě před chvílí ležela hrozba.

„Co to sakra?.." Řekl jsem zmateně a sebral Mortema ze země. Celkově věci přestaly naprosto dávat smysl. Začaly se hýbat předměty, co se normálně hýbat rozhodně neměly. Celé metro, jakoby ožilo. Uslyšel jsem zpěv, překrásný zpěv, který se změnil na hnusný skřípot. Barvy se měnily a sloupy se začaly kroutit. Netušil jsem už ani pomalu kde jsem a kam jdu. Ciferník na hodinkách se točil dokola a vycházela z něj pára. Nebyl jsem schopen ničeho. Jen jsem se svalil na zem a užíval si rozmanitost svého stavu.

Za boha netuším, jak dlouho to trvalo. Možná minuty.. možná hodiny. Pak jsem zahlédl Riu, jak se belhá směrem ke mně. Ale, byla to vůbec Ria?

„Kam si myslíš, že jdeš?" Tázal jsem se z poza sloupu a namířil na ni zbraň. Ria s sebou cukla, tasila zbraně a dopadla na zem. Absolutně netušila co se děje. Potlačil jsem záchvat smíchu a zkusil znovu něco říct.

„Nesnaž se! Stejně mě nenajdeš!" Posměšně jsem konstatoval fakt. Vypadala, jakoby se skrývala za sloupem. Zatím nad ní prolétlo hejno kachen. Počkat... kachen?!

„Kdo jsi?" Sykla.

„Jsem ty. Jsem tvé obavy, tvůj strach, tvá zhouba. Jsem tvé vzpomínky."