Prozrazení

12 - Theressa

Theresa Marine

Pomalu jsem prošla kolečko kolem slumu, ve kterém jsem teď rádoby přežívala. Mám hlad, ukrutný hlad. Zamyslela jsem se a uvědomila si, že jsem pár dní už nic pořádného nezakousla. Vrátila jsem se do základny, ale nikdo tam nebyl.

Kde mají ten sklad potravin? Zamumlala jsem si pro sebe. Vešla jsem do skromné kuchyňky plné rezatých kohoutků a špinavého plechového nádobí.

Otevřela jsem dveře vpravo. Nic, jen místnost s výbušninami a jinými věcmi na zabíjení a pomstu na Daria. Druhé dveře. Pomalu jsem do nich nakoukla a uviděla jídlo. Sice málo jídla, ale jídlo.

Chtěla jsem si vzít jedno z jablek, které už byly i vcelku prohnilé, ale někdo mě zatáhl za kápí a hodil mě na stůl té rádoby kuchyňky.,,Co tu sakra děláš ty mrcho?!'' Dost rozčíleně na mě začala řvát ta jejich velitelka. Hned se do mě pustila a začal boj. Krutý boj. Dala mi pěstí do rtu a samozřejmě mi z něj hned začala téct krev. Krev jsem si otřela hřbetem ruky a rozzuřeně jsem se podívala na tu ženu naproti mě, která v tváři taky neměla ten nejvřelejší výraz. Jsem člověk který jen tak něco neskousne.

Pustila jsem se na ni a taky jsem si přidala trochu ran na svůj účet, ale než jsem se nadála mlátila zase ona mě. Očividně zapomněla že mám u sebe luk, svalila jsem ji na zem, přistoupla ji nohou a napřáhla na ni luk.

V tu chvíli se mi vynořily všechny vzpomínky na ten den v oblasti 7. Ta malá holčička a celkově ta bolest, kterou mi tahle vzpomínka způsobovala. Vzpomněla jsem si na tu Bellu, která umřela a na Yuki a její pláč. Luk jsem zpátky stáhla a zvedla nohu z jejího těla. Okamžitě se zvedla a vypadal ještě rozčíleněji než předtím.

Najednou do místnosti vběhl ten muž, který dopomohl k smrti Belly, ale v podstatě zachránil život Yuki. ,,Co se to tu sakra děje?!'' Zakřičel. Nad tímto činem jsem převrátila očima.

,,Ta kráva nám kradla jídlo.'' Zlostně se na mě podívala jejich velitelka. ,,To není pravda!'' Odsekla jsem a strčila jsem si šíp do toulce. ( něco jako vak na šípy)

,,A co je teda pravda?...Corgoďanko.'' Řekl ten muž jedovaťe. ,,Neříkej mi Corgoďanko!.'' Křikla jsem na něj. ,,A jak ti mám teda říkat? Pískle? Jsi slabá a nic neumíš. Jsi celá Corgoďanka.''

,,Lepší než Corgoďanka.'' Řekla jsem dost nepříjemně. ,,Postarej se o ni. Na tyhle mrchy už nemám čas, ani náladu.'' Řekla ta velitelka a mezitím odešla.

,,Radši nemluv a nech se odvést.'' Řekl klidně muž. Nejsem zrovna typ člověka, který poslouchá druhé, ale v tuto chvíli, ve chvíli kdy proti vám stojí chlap jako hora, svaly má i na zadku a netváří se zrovna přívětivě nemáte ani jinou možnost. Jedním tahem by vás složil k zemi. Neochotně jsem mu podala luk a otočila se zády, aby mě mohl chytit za ruce a odvést mě do nějaké mučírny, nebo místnosti na výslechy.

Mezi tím co mě odváděl na výslech mi potichu řekl : ,,Stejně jsi fakt Corgoďanka.'' Měla jsem obličej jako rajče. Naštvaná na toho kreténa co mě vede bůh ví kam a ještě k tomu hladová, jak to prase.

***

,,Tak mi už doprdele řekni, co tady sakra děláš?'' Jako už po milionáte jsem se ani nepohla a ani hlásku nevydala. Byla jsem svázaná k židli a ty provazy nebyly nijak příjemné na ruce. ,, Já tě nechci mlátit. Holky nebiju, tak sakra vyklop...co...tu..děláš?'' Křikl na mě dost silně, až jsem začala mít i trochu strach. ,,Víš pískle, moc se mi líbí tvé vlásky. A co je pro holku skoro nejhorší věc, kterou jí kdo může udělat? Ostříhat jí nedobrovolně vlasy, takže to vyklop, nebo ti je fakt ostříhám.'' Já, veliký odvážlivec jsem jen dál seděla a ani se nehnula.

Myslela jsem si že si dělá srandu, ale on ty nůžky vzal a začal se těma nůžkama přibližovat k mým vlasům. ,, Okej, okej...vše řeknu, jen mi je nestříhej prosím...'' Udělala jsem na něj smutné očka a on se jen vítězně zasmál. ,,ale první mi řekni jak se jmenuješ, nerada mluvím s lidma, o kterých nevím jak se jmenují.'' Že já mám tu hubu prořízlou.

Takhle jsem to neměla dělat, vytáhl zbraň a zamířil ji těsně k mé hlavě. Od té doby co mi zastřelili rodiče mám nehorázný respekt ze zbraní.,,Okej, vidím že to myslíš vážně...fakt ti vše řeknu, jen oddělej tu hlaveň od mé hlavy.'' Znovu se vítězně i trochu překvapeně usmál a sedl si na židli naproti mě. ,,Jmenuju se Theressa Marine Lorisová. Je mi skoro sedmnáct. Ano jsem bývalá Corgoďanka.''Při téhle vzpomínce jsem si nechutí skousla spodní ret. ,,Když jsem byla malá, kolem sedmi let, Darius a jeho spol vlítli do našeho domu a zavraždili matku i otce.'' Zeskleněly mi oči a začala mi téct slza po pravém líci. ,,Takto skončila vláda mého otce,vládce bývalého Corgosu. Potom, jako malou mě vzali do výcvikového tábora pro Corgoďany. Jako jedna ze sedmi lidí jsem se učila s lukem. Ty šípy co mám v toulci jsou zvláštní, každý je na něco jiného. Z těch sedmi lidí jsem zůstala já, jen já. Chtěly jen mě. Mít mě pod dohledem. Ty čipy nás hlídají. Nikdo krom Daria si mě nepamatuje, proto se nemusím tolik schovávat. Teď už nejsem Corgoďanka. Jen chci vrátit vládu správným lidem a pomstít se tomu hajzlovi Dariusovi.'' při jeho jméně se mi na obličeji utvořila nechutná grimasa. Slzy ale pořád dál tekly. Už jsem musela mít oči úplně červené. Dívala jsem se stále na jedno místo.

Přemýšlela jsem nad tím, že už asi nikdy nebudu šťastná, že vůbec můžu s tímto příběhem v hlavě fungovat. Z mého přemýšlení mě vytrhlo vrznutí židle. Muž naproti mě si stoupl a odcházel z místnosti. Neměla jsem sílu něco mu dál říkat, jen jsem chtěla, aby mě už nenutil o tomhle tématu mluvit. Naposledy jsem viděla jen jak se zabouchly dveře...