Prozrazení

10 - Ria

Branduff

"Říká se tomu vyrovnávat účty, ty starý prase!" Zařvala jsem na jednoho ilegálního obchodníka na černém trhu, který se jako vždy odehrával ve staré a zchátralé budově bývalé železniční stanice. "Je mi u prdele, kde's sehnal ty granáty, ale laskavě je nejdřív zkontroluj, než je dáš k prodeji! Kdybych je sama neproklepla, vybuchly by mi v ruce!!!"

"O - omlouvám se, já..." Koktal a marně se snažil uvolnit z mého stisku. Upřela jsem na něj vražedný pohled a on ztuhnul. Naklonila jsem se k němu a zašeptala:

"To bylo naposledy, co's mě takhle podvedl. Mám teď jiné věci na práci, tak tě pro teď nechám být, ale pamatuj si..." Vzhlédla jsem a probodla ho výhružným pohledem. "... příště z toho tak lehko nevyklouzneš, poznáš Danno s Anne..."

Ztěžka polkl a já ho pustila. Sesul se k zemi a držel se za hrdlo, které jsem až do teď pevně svírala. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Trh probíhal jako vždy, tyhle věci zde byly zcela běžné. Vyrovnávání účtů, jo? To je silně pod mou úroveň, nicméně to někdo udělat musí.

Vyšla jsem ven z tržnice a zamířila přes popraviště zpět na stanici metra. Byla jsem relativně v klidu, když jsem tam tu Corgoďanku nechala s Yuki a ostatními. Jsou dost schopni na to, aby ji zastavili, kdyby dělala problémy. Byla bych tam zůstala s nimi, ale musela jsem co nejrychleji vyřešit tuhle drobnou nepříjemnost. Překupník, který mi před týdnem prodal vadné granáty, je, kromě toho, že nechutný podvodník, největší překupník zbraní a střeliva v okolí. Už mnohokrát jsem měla sto chutí zabít ho, ale jednoduše by to nebylo možné, z důvodu zásobování pro nás tak nezbytnými náboji.

Spatřila jsem pár Corgoďanů, jak z ulice odnášejí jakési zkrvavené a celkově dost zubožené tělo. Sklonila jsem hlavu a beze slova pokračovala dál v cestě, neměla jsem chuť se s nimi nějak zahazovat. Copak si nedají pokoj?

Došla jsem až ke schodišti, vedoucímu do metra, když jsem zespodu zaslechla srdceryvný pláč. Zalapala jsem po dechu. Ten pláč zněl tak... nevídaně a beznadějně...

Pomalu jsem sešla ze schodů, když se mi naskytl děsivý pohled na Yuki, krčící se vprostřed chodby, utápějící se v slzách.

"Yuki!" Křikla jsem na ni a rozběhla se jejím směrem. Vzhlédla a podívala se mi do očí. V její tváři se zračila bolest, mísící se se vztekem a nenávistí. Stejný pohled, jaký jsem kdysi dávno měla i já. Ten den, kdy jsem přišla o rodiče...

"R - Rio..." Zavzlykala a objala mě. V tu chvíli se neudržela a propadla ještě většímu pláči. Nevěděla jsem, co na to říct. Odtáhla jsem se od ní a prohlédla jí do očí.

"Co se stalo, Yuki?" Řekla jsem klidně. Mezitím jsem zahlédla Niela, jak vykukuje z místnosti, kam jsme přestěhovali tu Corgoďanku. "Kde je Rax s Bellou?"

"B - Bella je..." Dostala ze sebe, ale než to stihla dopovědět, přerušil ji Niel, který k nám mezitím přišel blíž.

"Je mrtvá." Řekl klidně a opřel se o stěnu. "Dostali ji Corgoďané."

V tu chvíli se všechno zastavilo a já úplně ztuhla. Nebyla jsem schopná jediného slova, jediné kloudné myšlenky. Vše, co zůstalo, byla jen... prázdnota. Ztěžka jsem polkla a s velkou námahou potlačila slzy, které se snažili spolu s žalem prodrat na povrch.

"Rozumím." Řekla jsem a zvedla se ze země. Napřáhla jsem ruku k Yuki. "Vstaň." Řekla jsem chladně. Ne... teď nesmím být slabá, ne před nimi, jsem přeci jen velitelka... proč je to tak těžké?

Yuki uchopila mou ruku a já jí pomohla zpět na nohy. Pak jsem se otočila na Niela.

"Trpěla?" Zeptala jsem se. On se však jen podíval do země a nic neříkal. Nechala jsem to pro tentokrát být, nechtěla jsem se zrovna v tu dobu hádat s někým, jako je on. Bylo mi jasné, že je v tom nějak zapletený, vzhledem k jeho povaze. Obešla jsem ho a zamířila do místnosti, kde ležela Corgoďanka. Spala. Přesunula jsem si k ní židli a posadila se. Pak jsem ji dlouhou dobu sledovala.

"Za všechno můžeš ty. Doufám, že to víš." Pronesla jsem do ticha. "Ty a ten tvůj zpropadený druh."

Zachvěla se jí víčka, jako by o něčem snila. Blbost... zrůdy přece nemají sny...

Přemýšlela jsem o mých posledních společných chvílích s Bellou. Vynadala jsem jí... řekla jsem jí, že má všechno nechat na nás, jestli nechce zemřít... přesto jsme selhali. Ne... to já selhala.

Dala jsem hlavu do dlaní a povzdechla si. Nechtěla jsem brečet. Jediné, po čem jsem v dané chvíli toužila, byla pomsta.

Po několika hodinách jsem usnula. Ráno jsem se probudila ve své posteli, do které jsem se nějakým nepochopitelným zaučiněním dostala. Sedla jsem si a protřela si oči. Musela jsem spát dlouho, podle polohy slunce na obloze je skoro osm ráno... jak nezvyklé, že takhle vyspávám, jak nezodpovědné... Nicméně jsem vstala a vyšla ven na ulici. Zaslechla jsem výstřely, vycházející z místa, kde se nacházelo popraviště. Aniž bych se zastavila, spěchala jsem k metru, cestou jsem si však všimla skupinky těch Corgodských sviní, jak si to jen tak vykračují přes ulici. Jen co jsem je viděla, dalo mi dost zabrat, abych udržela své splašené nervy na uzdě. Zatla jsem zuby a pokračovala dál, když v tu chvíli do mě někdo zezadu strčil. Podrážděně jsem se otočila na hrozivě vypadajícího Corgoďana. Povýšeně na mě pohlédl.

"Na co vejráš, děvko?!" Vyhrkl a napřáhl ke mně ruku. Instinktivně jsem uskočila a vytáhla jednu z mých pistolí. Shodou náhod to byl Danno. Když si ho všiml, zkřivil tvář v nepěkný úšklebek.

"Víš, čím se trestá napadení Corgodské hlídky, že ano?"

"Jistě." Odplivla jsem si a přitiskla mu Donno na spánek. "Okamžitou smrtí, nejčastěji zastřelením." Sykla jsem a stiskla spoušť. Pak už zbývalo jen utíkat...