Prozrazení

15 - Niel

Sword_98

Procházím se pod noční oblohou. 
Studený vítr mi nepříjemně pohazuje s pláštěm a dovoluje prachu a podobnému bordelu v klidu usedat na moje ramena. Pomalu ho sklepu z ramen a zaostřím na skupinku 6ti mužů, kteří stojí několik desítek metrů před mou maličkostí u skomírajícího ohně, na kterém jsou ledabyle napíchlé 3 krysy. Tedy, pravděpodobně krysy.
Ponořím se zpátky do stínů jedné rozpadlejší budovy a skupinku hezky obejdu z východu.
Při procházení kolem jedné z nespočtu slum, uslyším z nenadání tichý, ale přesto velmi známý ženský fňukot.

,,Ne.. ne.. nee.. neeee!.. Tohle.. tohle přeci není možné!" Řekl jsem si potichu pro sebe.

 Rychle jsem se sklonil a uvolnil si od opasku jeden z nožů. Zbrkle jsem zasunul čepel mezi 2
 prkna, která nepochybně zajišťovala alespoň nějaké to soukromí obyvatelům této slumy, a
 udělal dost prostoru, aby se dalo bezpečně podívat skrz skulinu. Při pohledu jsem na okamžik

 zamrzl. Byla to ona.. Emily..

Uklidil a upevnil jsem Ledvinátora zpátky za opasek a kopl do vratkých dveří.
V každém normálním akčním filmu by se to povedlo klidně i s trojitou otočkou, jen mně musela zrovna v tomhle blbém, shnilém dřevu uvíznout pravá noha. Skupinou šikovných pohybů, které mi vůbec neporhaly kalhoty, jsem vyprostil nohu a pokusil se dveře otevřít trochu méně bolavým způsobem. Vzal jsem za kliku, samozřejmě otevřeno.

Uvnitř v místnosti bylo poměrně šero, jen pár svíček na stolku v rohu. Vlastně ten stolek v rohu byl jediný nábytek v celém příbytku. Jen ten stolek, pár svíček a ona, přivázaná k dřevěnému kůlu. Lehce jsem se pousmál a vyrazil rychle za ní. V půlce místnosti se čas zpomalil a já zamrzl. Každý můj krok trval století, každý pohyb bolel jako probodnutí mečem a vydání hlasu se rovnalo kloktání kyseliny. (Ehm.. né že bych zkoušel kloktat kyselinu, aléé.. určitě to tak bolelo!)
Ze stínů všude po místnosti se zformovalo 7 postav v pláštích s rituálními noži a rozestavěli se v půlkruhu kolem ní. Chtěl jsem křičet, chtěl jsem je zničit, ale nic nešlo dělat. Prostřední pomalu otočil hlavu bez viditelného pohybu krkem a šklebivě se na mě usmál. Pak ostatní začali bodat a já se s zalapáním po dechu probudil.

Leknutím jsem tasil Ledvinátora a prosekl tmu.

,,Emily.. Em.. kde?" Zašeptal jsem zmateně.

,,Ehhh," povzdech jsem si ,,další z těch prokletých snů co mi nedají klidu" Poznamenal jsem si
  pro sebe.

Setřel jsem si rukávem ledový pot z čela a slepě ve tmě nahmatal staré kapesní hodinky. Nikdy jsem nechápal, jak tenhle křáp dokázal fungovat. Už v době, kdy šlo všechno do prachu to byla starožitnost, ale čas to ukazovalo přesně, tak nemá cenu se starat. Na hodinkách byl čas 5:43.

,,Hmm.. čas na ubalení cigaretky." Řekl jsem si tiše a vyštrachal pytlíček s tabákem a levandulí. Už před nějakou dobou jsem přišel na to, že levandule, která roste hojně několik set metrů od naší základny má v kombinaci s tabákem docela uklidňující účinky. A to poslední co jsem potřeboval byla rozklepaná ruka při míření z dalšího z těch pitomých snů.

Po dokouření jsem si rozložil výbavu hezky na jídelní vlakový stůl. Bydlení v jednom ze starých vlaků zdejšího metra mělo své nezměrné výhody. Třeba jako klid, klid, klid a pár pytlíků prošlých buráků, které nechutnaly vůbec špatně. Naštěstí jsem toho neměl moc. Jedna devíti milimetrová pistole s leaserovým zaměřovačem, možností přidělání tlumiče, plným zásobníkem a dokonce třemi zásobníky navíc... královský poklad nesoucí jméno Mortem! Společnost Mortemu dělal pan Ledvinátor (18cti centimetrová čepel s malou, rudou lebkou zdobící rukojeť), plyšový panda jménem Marry a mapa oblasti.

,,Zásoby.." Řekl jsem si pro sebe při přežvykování byliny, která čistila zuby a odstraňovala nepříjemný zápach z úst.

Sebral jsem batoh, vyskočil ze dveří na koleje a nadechl se ,,čerstvého,, vzduchu. Pár desítek metrů za druhým vagónem rostla skupinka lysohlávek, které už na mě za týden čekaly na sklizení a spapání. Alespoň bude příjemnější usínání.

Ve skladu potravin jsem si vzal jídlo a vodu na 4 dny. V muničním zase 3 třaskavé granáty, 3 normální a dokonce i nějaký ten plný zásobník do devítky. Upevnil jsem si plášť a vyrazil směrem na povrch.

,,Ehm,kam ideš?" Ozvalo se tišším, velice známým hláskem z nedalekého stínu. 

Zastavil jsem se a měl jsem chuť zatleskat. Takhle mě překvapit se už dlouho nikomu nepodařilo. Všechna čest té malé Yuki.

,,Do toho ti nic není, sbohem.." Pravil jsem bez otočení a vyšel rázným krokem k východu.

,,Nezomri." Zakřičela na mě a já se tiše usmál.

Než vyjde slunce, tak se musí ještě zařídit jedna důležitá věc v nedalekém lesíku. Rostli tam Levandule. Venku poprchávalo a hemžilo se to nepřáteli. Prošel jsem ve stínech kolem nich a zamířil k lesíku. Každý z nich by si zasloužil okusit pana Ledvinátora či Mortema, ale na to nebyl čas, moje výprava byla důležitější. U lesa byla skupina Corgoďanů, která se dala krásně obejít. Vstoupil jsem do lesa a pokračoval pomalým tempem směrem k mýtině, kde rostla ona rostlina. Cestou mě zastavili povědomé šlápoty.

,,Patří to snad chiméře?" Procedil jsem skrz zuby a pokračoval dál, tentokrát s větší opatrností.

Levandule už čekala na svém místě jako vždy. Vzal jsem si pár květů, schoval je do váčku u pasu a vyrazil směrem k základně. Pár metrů od konce lesa jsem zaslechl zvuky boje a sténání. Vytasil jsem Mortema a pomalu přistoupil k okraji keře z kterého jsem měl krásný výhled na Yuki, která zakrvácená padá na zem po boji s chimérou. Vyrazil jsem směrem k ní, byla v bezvědomí.

,,Noták holka" stlačil jsem ji břicho ,,ty tu máš proslovy o neumírání a takhle dopadneš.." Řekl
 jsem chladně a stále držel stisklé její břicho. Vypadala docela v pohodě, až na to břicho. Budu
 pro ni potřebovat léky, obvazy, šití a hromadu dalších věcí, které jsou v základně. Odřízl jsem

 pruh svého pláště, vytvořil provizorní obvaz a vzal ji i s mečem do náručí. Ta malá ďáblice tu  zrovna odpravila skupinu nepřátel a ještě chiméru. Má skutečně koule..

Standartním vstupem jsem jít nemohl. Jako by nestačilo, že už teď je to nebezpečné procházet se po ulici, natož v náručí s zakrvácenou dívkou. Musel jsem teda vyrazit bokem, moji čerstvě objevenou cestou přes tunely.

,,Uhni a radši mi podej támhleto, támhleto a taky trochu tohodle." Zakřičel jsem na nic netušící Theressu a položil děsivě zakrvácenou Yuki na stůl uprostřed marodky.

,,Yuki ti věří, a mně v tuhle chvíli nezbejvá nic jinýho, protože naše zdravotnice nerozdejchala tu kulku do hlavy, kterou jsem ji tam nedávno zanechal, takže mi pomoz nebo skončíš hůř než ona. Ukaž, že jsi jedna z nás jak tvrdíš a podej mi už to zatracené ,,támhleto!,," Pobídl jsem ji.

Po naštěstí úspěšném zastavení krvácení jsem v rychlosti naškrábal na papír pokyny jak nejlíp pomoct naši malé válečnici, sebral svůj batoh s nově přidanými sterilními obvazy a vyrazil rychlým krokem bez jakékoliv odpovědi pryč.

Déšť pokračoval bez viditelného zklidnění. Cíl moji trasy je jednoduchý, jedná se o podzemní stavbu jménem Bunkr několik desítek kilometrů západně. Informace, co se nachází uvnitř se ale rozcházejí. Jedna tvrdí, že je tam obrovský sklad jídla, další, že zas munice, třetí povídá, že je tam skupina důstojníků z nepřátelské strany na důležité konferenci a poslední, že tam naleznu jisté.. spojence. Každopádně, kolem bunkru byl už moc velký poprask a všechny zmíněné možnosti znějí dost dobře.

Dvě stovky metrů od bunkru se objevil první problém. Dvě skupiny drábů, které se zrovna spojili a procházeli ulici společně se na mě zaměřili a začali tasit zbraně.

,,Tak pojďte vy xichti!!!" Zařval jsem a prohnal tlumenou kulku nejbližšímu nepříteli hlavou.

No a pak se nedalo dělat nic jiného než rychle utíkat, protože být cedníkem není moje oblíbená kratochvíle na tak už rozesrané ráno. Přeskočil jsem hromadu bordelu a po pár minutách jim zmizel v naprosto nepřehledných slumech.

Ale byl jsem šťastný, protože pokud se věci nepokazí na samém začátku, tak to na samotném konci bude mnohonásobně horší.