Prozrazení

51 - Kira

KatarinaGregory

Bolest hlavy, rozmazaný obraz, neuvěřitelný hlad a únava. To byly syndromy, které jsem měla, když jsem se probrala. Po zhruba deseti minutách syndromy zmizely. Kromě strašného hladu a únavy. Pomalým tempem jsem začala vnímat všechny části svého těla od hlavy až ke konečkům prstů u nohou.

Nemohla jsem si vzpomenout, kdo jsem, odkud pocházím, ani proč tu jsem. „Co se stalo!?" Hlavou se mi míhaly myšlenky. Pomalu jsem začala vnímat své okolí. Ležela jsem v nějakém malém, nevím jak to nazvat, řekněme v nějakém „úkrytu". Nebylo to moc prostorné, spíš to nebylo prostorné vůbec. Nemohla jsem se ani otočit na bok a přede mnou bylo něco jako sklo.

Nebylo pořádně nic vidět přes vrstvy prachu, které byly usedlé na poklopu ze skla. Slyšela jsem divné, velmi dráždivé a hlasité bzučení. Bylo to nepříjemné. Cítila jsem, jak se mi zvyšuje rychlost tepu. Ovládla mně panika, po panice přišel nadměrný vztek. Z pravé ruky mi vystřelila ostrá, kovová čepel a rozrazila poklop, kterej byl přede mnou. Byla jsem v údivu. „Co to kurva??" Čepel se zasunula a kolem otvoru se utvořila prasklina velká, jako ten poklop sám. Dala jsem do něj ránu rukou a poklop se rozpadl, zavřela jsem oči a střepy se rozsypaly všude kolem mě. Několik z nich mi pořezalo levé lýtko a levou ruku.

Otevřela jsem oči. Uklidnila jsem se. Sedla jsem si a koukala jsem se kolem sebe. Vypadalo to jako nějaká stará laboratoř, ve které se dříve dělaly pokusy na lidech, nebo tak něco. Podívala jsem se na své tělo. Měla jsem stehno z nějakého druhu kovu a to samé jsem měla i s rukou, s mou pravou rukou. Má první myšlenka byla poněkud nedospělá. Pomyslela jsem si, že se asi budu muset naučit masturbovat druhou rukou, ale u té myšlenky jsem nezůstala dlouho. Celkem mě to vyděsilo. Vstala jsem a ještě se trochu při tom pořezala. Mnoho střepů je prostě mnoho střepů. Na sobě jsem měla pouze podivné a ještě k tomu bílé spodní prádlo, samozřejmě že bylo potřísněné od střepů. Celá jsem byla pořezaná.

První krok, který jsem udělala, byl nestabilní a obávala jsem se, že se na nohou asi dlouho neudržím. Ještě jednou jsem se kolem sebe porozhlédla. Uprostřed místnosti byl velký, asi operační stůl. Udělala jsem dalších pár kroků a opřela jsem se o ten stůl. Byl celý od prachu stejně jako celá ta místnost a kapsle, kterou jsem nemilosrdně a asi i nenávratně rozbila. Odfoukla jsem vrstvu prachu. Něco leželo na stole. Byla to složka. Očistila jsem ji, tušila jsem, co spatřím, ale doufala jsem, že to tak nebude. A hle bylo to tak, jak jsem si myslela.

Na přední stránce byla moje fotka. Nejvíce mě vyděsil název složky, subjekt číslo dvě. Další stránce kus chyběl. Dalo se z toho vyčíst jen moje jméno, věk a důvod proč jsem tam byla. Vím pár základních údajů. Moje jméno je Kira, je mi šestnáct let a chtěli ze mě udělat vražednou lidskou zbraň. To by vysvětlovalo moje robotické části těla a částečně i můj výpadek paměti. Pravděpodobně nedokončili svůj plán. Na moje naprogramování by potřebovali mít pod kontrolou můj mozek, nebo alespoň by potřebovaly ovládat mou levou hemisféru. Vzala jsem jeden velký střep z podlahy a viděla jsem něco děsivého, ale přitom hustýho. Moje levá část obličeje, co to se mnou udělali!? Doufám, že to lidi vezmou jako výstřižek módy. Ten střep si nechám. Právě mi hlava začala přemýšlet úplně jiným směrem. Posadila jsem si svůj pevnej zadek na stůl a vzala jsem si tu složku. Pročítala jsem co bych ještě tak mohla zjistit. Najednou mě začala bolet hlava. Že by to byla migréna? Kde to kurva zase jsem? Můj oblíbenej park. Co to? Doufám, že to byl jen zlý sen. Slyším svého tátu, ale proč se obraz začal vzdalovat? Super jsem zase v tý hnusný starý laboratoři. Budu se odsud muset dostat. Sklopila jsem hlavu a viděla svoje úžasná stehna. V tu ránu jsem se začala zajímat hlavně o to, jak zahalím své tělo.

Musím zmizet z tý laboratoře. Složku a střep jsem si položila na stůl. Postavila jsem se na nohy a začala jsem hledat východ. Šahala jsem rukama na stěny. Na jedné stěně se začaly utvářet čáry. Podívala jsem se na své dlaně. Byly od prachu a já se zrcadlila v těch čarách. Stejné sklo jako na poklopu. V místnosti nebyla žádná věc, kterou by se dalo to sklo rozbít. Stačilo by mi jen přijít na způsob jak vysunout tu ostrou čepel z levé ruky. Vzpomněla si, jak byla vzteky bez sebe, když byla v tom malém prostoru kapsle. Agresivita nastoupila v pravou chvíli. Viděla jsem svůj odraz ve „skle" změnila se mi barva robotického oka a svítících částí kovových končetin. Světle modrá barva se změnila na tmavě rudou. „Asi do toho prostě praštím." Vyšlo mi úst a na mé tváři se objevil jedovatý úsměv. Zaťala jsem pěst a díky bohu se vysunula čepel. Byla jsem ráda, že si nemusím ničit klouby. Jednou ranou jsem prorazila sklo a dlouhým silným tahem udělala svislou čárou řez. Silně jsem kopla do skla a to se rozletělo na malé kousky do vedlejší místnosti, ve které byly díky bohu dveře.

Tentokrát normální stoly. Asi nějaká odpočinková část,nebo jídelna. Všimla jsem si věšáku, na něm byl dlouhý černý kabát z umělékůže. Aspoň, že je v mým stylu, doufám, že venku není mrazivo. Složky sestřepem jsem si dala pod kabát a vykopla dveře, protože nešli normálně otevřít.Chodba vedla přímo k výtahu. Šla jsem chodbou, pořád rovně. Těsně předvýtahem byla recepce, když jsem došla až k ní, světla náhle zhasla, aleznovu se rozsvítila. U recepce jsem si slíbila, že budu věrná sama sobě, ať sestane cokoli, nenechám si nikoho připustit k tělu. Recepci jsem si pozorněprohlédla, byl tam rozbitý robot s lidským oblečením. Jediný co se mihodilo, byl jeho pásek, boty a dvě malý, ale účinný příruční zbraně, plus asičtyři zásobníky. Opasek jsem si zkrátila a upnula si jej ke stehnu, za něj jsemsi dala jednu ze zbraní a zásobníky. Tu druhou zbraň jsem si pro jistotunechala nabitou v ruce. Pod kabátem nebyl vidět můj „geniální" způsobukládání důležitých věcí. Boty jsem si velmi pevně zavázala a zjistila, že jev nich schovaný nůž. Tiše jsem doufala, že bude fungovat výtah. Mé přáníse vyplnilo a jela jsem výtahem do prvního patra, kde na mě čekala parta šestimužů, kteří mi asi chtěli ublížit. Jeden z nich ke mně naběhl a sundal měna zem podkopnutím mých nohou. Tím mi dal možnost střelit ho do rozkroku touzbraní, kterou jsem samozřejmě využila. Znovu se mi mé nelidské svítivé části zbarvily do ruda. Zbylých pět jsemsi ani nevychutnala a během deseti sekund jsem je všechny postřílela a všechnypřímo mezi oči. A pro jistotu jsem se dala na útěk...