Prozrazení

6 - Ria

Branduff

"Vám to ale trvalo!" Okřikli jsme s Raxem netrpělivě Yuki s Bellou. Yuki se ušklíbla.

"Něco nám do toho skočilo."

"Na to kašlu!" Vyštěkla jsem podrážděně. "Vsichni jste flákači! Nejdřív Rax a potom vy... No to je jedno. Hlavně, že jste v pohodě. Nemůžeme si dovolit ztratit další členy." Zabručela jsem. "Tak co pro mě máte?"

"Situace je v oblastech sedm až třináct stejná, jako tady." Řekla Bella. "Všude se to hemží Corgoďany."

"Rozumím." Prohodila jsem zamyšleně a otočila se na Yuki. "Nějaké zprávy o jejich činnosti?"

"Je jisté, že o nás ví." Řekla Yuki. "Naštěstí zatím nezjistili, kde se skrýváme nebo kolik nás je, ale nebude to dlouho trvat. Z centra Pollisu jsou stále vysílány další hlídky, které prohledávají jednotlivé slumy. Darius jimi zrovna nešetří, jak se zdá." Dopověděla.

"A co Niel? Viděl ho někdo?" Optala se starostlivě Bella. Rax přikývl, ale dál nic neřekl. S Nielem to nebylo zrovna jednoduché, byl jak utržený ze řetězu, poháněn touhou po pomstě. Nikdy nám neřekl, co se stalo. Osobně jsem s ním neměla zrovna dobré vztahy, rozuměl si spíše s Raxem.

"O Niela se nestarej." Zabručela jsem a odvrátila se k východu z metra. V tu chvíli jsem zaslechla kroky. "Někdo tu je." Zasyčela jsem.

Aniž bych musela vydat další rozkaz, všichni již stáli připraveni v plné zbroji. Rax s katnou, Yuki se svým mečem a Bella s kapesním nožem. Já vytáhla své dvě pistole, pojmenované po mých rodičích - Anne a Danno.

Napjatě jsme čekali a sledovali chodbu, jestli nespatříme nějaký pohyb. Rozhodla jsem se udělat první krok.

"Jdu první, kryjte mě." Zašeptala jsem.

"Ale..." Řekla vystrašeně Bella, ale než to stihla dopovědět, vrhla jsem na ni varovný pohled.

"Ty se drž zpátky! Nech to na nás, jestli nechceš zařvat!" Yuki po mně střelila nepěkným pohledem. Podle ní jsem to přepískla. Yuki vždy Bellu chránila, skoro jako svou mladší sestru. Neměla jsem jí to za zlé.

"Buď opatrná." Řekl Rax a já nasupeně přikývla. Neříkej mi, co mám sakra dělat!

Pomalu jsem se vydala prázdnou chodbou, směrem k místu, odkud se ozývaly ty kroky. Byla jsem připravena kdykoli vystřelit. V tu ránu se něco pohlo a já vystřelila. Kulka si, jako vždy, našla svůj cíl. Dotyčný se s výkřikem svalil k zemi, držící se za levou nohu, ze které proudila horká, rudá krev. Bez přemýšlení jsem se k němu vrhla a přitiskla mu Anne na spánek. Strhla jsem mu kapuci, kterou měl přes hlavu. Byla to ta žena, která kolem mě prošla do slumu, když jsem čekala na Raxe.

"Co tu sakra chceš?!" Zařvala jsem na ni, zatímco se snažila marně vykroutit z mého stisku. Celkem riskovala, když jsem na ni mířila mou Anne. "Na něco jsem se tě kurva ptala!"

Podívala se mi do očí a konečně se trochu uklidnila. V tu chvíli jsem si všimla rány na jejím pravém rameni. Vytřeštila jsem oči.

"Je to Corgoďanka!" Křikla jsem směrem k Raxovi a ostatním. Otočila jsem se zpět na ni a propálila ji nenávistným pohledem.

"Nejsem Corgoďanka!" Vykřikla bezmocně.

"Tak kdo sakra jsi?! Dezertér?! Uteklas jim?!" Páčila jsem z ní. Vyděšeně přikývla a já schovala zbraň a uvolnila svůj stisk. "Bello!" Zavolala jsem.

"Kapitánko?" Řekla polohlasně, když ke mně přistoupila.

"Ošetři ji a pak ji někde zamkni. Nevíme, jestli nelže." Řekla jsem a Bella přikývla. Společně s Yuki Corgoďanku podepřely a odvedly na základnu. Rax si povzdechl a chtěl je následovat, ale já ho zastavila.

"Jak je to s tím Nielem, Raxi?" Chtěla jsem vědět. Pokrčil rameny.

"Je mstitel, Rio. Nezastavíš ho."

"Víš, co se stane, jestli mi něco tajíš." Řekla jsem potichu a on beze slova přikývl. Pak se vydal za Yuki a Bellou. Zakroutila jsem nad tím hlavou a vyšla ven z metra. Neměla jsem zrovna teď náladu na výslech. Chtěla jsem zabít pár Corgoďanů.

Venku pálilo slunce, ostatně jako vždy. Přešla jsem přes cestu a prošla kolem polorozpadlých domů na náměstí, kterému se mezi lidmi říkalo popraviště. Název vypovídal za vše. Každé ráno se zde popravovali odpůrci a zdánliví rebelové. Většinou to byli hlupáci, kteří se nechali chytit a vyslýchat Corgoďany. Naštěstí to nebyli praví rebelové, jen naši napodobitelé.

Na opačné straně popraviště jsem spatřila dva Corgoďany. Byli opření o starou oprýskanou zeď, nepozorní jako vždy. Vytáhla jsem pistole a skrčila se za uschlý keř.

"Kterého z vás trefí Anne? Kterého z vás Danno?" Zamumlala jsem si pro sebe, zatímco jsem nabíjela. Namířila jsem obě pistole najednou a vystřelila. Oba jsem je trefila do hlavy. Tiše se sesuli k zemi, jako by usnuli. Byla jsem na sebe hrdá.

"Plná nenávisti, jako vždy " Zaslechla jsem za sebou pobavený hlas. Otočila jsem se, abych zjistila, kdo to je. Vytřeštila jsem oči.

"Tak tebe jsem fakt nečekala."