Prozrazení

34 - Sora

,,Máme dva nové rekruty." Oznámila Ther dívce, co svým postojem a stylem řeči působila jako velitelka základny. „Děláš si prdel??" Zeptala se pro mě neznámá dívka a naštvaně se podívala na Ther. Po chvilce se podívala i na mě a přeměřovala si mě pohledem. Potom promluvil nějaký vysoký robot, nebo co to bylo. Začal povídat něco o vzniku Pollisu. Pořádně jsem tomu ale nevěnoval pozornost a radši si přehrával dokola a dokola svoje drahocenné vzpomínky.

Potom, co ten kyborg skončil s mluvením, se u vchodu objevila Chloe, po které ten kyborg začal útočit. Chloe mu utíkala, ale já jsem tomu opět moc nevěnoval pozornost. Nakonec ta pro mě neznámá žena zakřičela na toho kyborga a něco mu řekla. V hlavě jsem si řekl něco jako *Někdo si při pozdravu plácne, někdo si podá ruku a někdo (ten velkej robot) se prostě musí na pozdrav rozeběhnout.*

Po chvilce jsem se zeptal: „Jak se jmenuješ ty?" Otočila se na mě a řekla: „Ria." „Těší mě, jsem Sora." Odpověděl jsem, přistoupil jsem k ní a natáhl jsem ruku *Ria se tedy jmenuje. Setkání s dalšími členy byl rovněž zajímavý*. Chvíli váhala, ale nakonec ruku přijala, podle následného brutálního zmáčknutí moji dlaně si myslím, že mě ta ruka bude bolet ještě nějakou tu hodinu. Sykl jsem a ona se trochu pousmála.

„Nějaké další úžasné novinky?" Pokračovala v konverzaci Ther. V tu chvíli jsem přestal vnímat vše co se dělo okolo mě. Ther se na něco zeptala Rii a odešla do kuchyně.

Vyšel jsem ven z metra a šel jsem se projít. Po chvilce chození jsem se dostal do lesa, kde jsem byl poprvé a nedávno mluvil s Ther. Chvíli jsem tam jen tak stál a koukal se do prázdnoty. *Co je vůbec dnes za den?* Zeptal jsem se sám sebe v hlavě. Když jsem se vzpamatoval, tak jsem se vydal dál na svoji cestu. Po cestě jsem potkal dva Corgoňany, chvilku jsem je jen tak pro zábavu sledoval, pak kunaie prolétly vzduchem a jejich krev zbarvila půdu do rudé barvy. Vzal jsem si zpátky své kunaie a jejich mrtvá těla jsem odtáhl a zakopal. Chvíli mi to trvalo, ale aspoň jsem se nějak zabavil.

Šel jsem dále, došel jsem na náměstíčko, kde byl shluk lidí bez domova. Procházel jsem okolo nich a nějak jsem je neřešil, ale jeden ně zastavil a požádal mě, jestli nemám nějaké peníze. Neměl jsem, takže jsem mu odpověděl pouze, že nemám a dále jsem ho neřešil. Chvíli mě sledoval, ale potom co si všiml, že o něm vím, tak rychle změnil směr.

Vylezl jsem na střechu jedné z vyšších budov této oblasti, lehl jsem si na zem a sledoval nebe a mraky. Zbožňuji, když jsem vysoko. Cítím se oproštěn od všech svých problémů a baví mě se koukat na všechny ty lidi, jak trpí. Po tom strašném dnu jsem se hodně změnil.

Zvedl jsem se a šel směrem na něco, co dříve byla louka. Došel jsem k louce a vydal jsem se zpět k metru. Po cestě mě ale zastavil muž v kápi a ptal se, jestli nevím kde je náměstí. Nasměroval jsem ho. Zkontroloval jsem si, jestli mám vše, a když jsem se ujistil, že mi nic nezmizelo, tak jsem šel dál.

Při cestě přes náměstí jsem se udivil, protože nikde nebyla ani noha. Nějak jsem to neřešil a šel jsem dále k metu, když už jsem tam skoro byl, tak jsem se ujistil, že mě nikdo nesleduje a vešel jsem dovnitř.