Prozrazení

56 - Dr. Jason Iwamoto

Najedou se ozvala Tereza. „Pane, detekuji stopové prvky žíraviny ve vzduchu, také detekuji pach krve jdoucí z metra. To mě velmi zneklidnilo, kyselinu bych pochopil... ale krev? „Terezo kolik je lidí v metru? Použij odrazy z laserových scannerů." „Patnáct pane. A vypadá to, že mají zbraně." Ksakru! Že by nás našli.... Proč se vlastně divím, je zázrak, že nás nenašli už dřív. Stav munice není zrovna dobrý a zásoba energie je níž než bych chtěl, ale bude to muset stačit. Jdeme vyčistit metro...

Jak si pamatuji, metro má dlouhé schodiště dolů a poté otevřenější prostor s třemi stanicemi a okolo několik místností, které si byli „předělány" k obytným a skladovacím účelům... za místnostmi vede dlouhá opravářská chodba, která spojuje většinu místností a má tři východy. Nechce se mi pustit se s patnácti ozbrojenými lidmi do přestřelky, takže chodba s pár místama na kryt bude asi nejlepší. Jdeme na to...

Scházel jsem potichu po schodech, už jsem byl u vchodu do chodby... „Dva lidé budou vycházet z chodby!" Fuck! Přitiskl jsem se ke zdi a čekal dva metry před vchodem. Uviděl jsem dva Corgonské vojáky, po zuby ozbrojení, jak vychází ze dveří. Vojenské proti balistické oblečení, útočné pušky, pistole, granáty. Nepřišli si hrát. Prvního jsem vyřídil rychle, přímá rána kovovou dlaní do čelisti a nevíte kde je nahoře a dole. Druhý už byl horší... Byl rychlý, dobře vycvičený, ale ne dostatečně dobře, teda aspoň na cyborgy ne. Už měl hlaveň skoro namířenou na mě, ale zastavil jsem mu zbraň druhou volnou rukou. Pustil zbraň a sjel rukou po pistoli. Zbrání, kterou jsem měl teď v ruce, jsem mu dal do čelisti, zaklopýtl dozadu a mezi námi vznikl prostor. Pistol, kterou chtěl vytáhnout, držel v ruce, ale měl moc starostí s bolavou čelistí. Než se vzpamatoval, byl jsem zase u něj, jedna rána do ramene ruky, která držela pistol, druhá šla do hrtanu. Chrchlající tělo dopadlo na zem s velkou ozvěnou... větší než bych chtěl. Měl jsem málo času. Vzal jsem pušku, čtyři zásobníky, pistol a granát. Vejdu do chodby. Chodba je dvacet metrů dlouhá, tři metry široká. U mě jsou něco jako železné krabice, asi metr vysoké, široké i hluboké, sice v dezolátním stavu, ale postačí účelu. Museli by přeběhnout tři, než by se ke mně dostali přes chodbu. Perfektní, ale budu si muset hlídat záda... to by neměl být problém. Zakleknu a čekám na první hlídku, až vyjde a prozkoumá ten hluk. Netrvalo to moc dlouho a první pánové na holení přicházejí. Jsou dva v střeleckém postoji a přibližují se s opatrností. Mají dané speciální helmy s noktovizí, termálním viděním a bůh ví s čím ještě. Nepotřebuju je vidět, abych věděl jejich přesnou pozici, na to mám laserové scannery. V hlavě dám příkaz Tereze na spuštění protokolu „Sharpshooter". V tu chvíli mi naskočí přesný obrys postav z laserových scannerů (vypadá to, jako kdybych viděl skrze zdi). Dám pušku nad krabici bez toho, abych se sám odkrýval, a vystřelím dvě přesné dávky. Všechny kulky zasáhnou svoje cíle. Dvě těla dopadnou na betonovou zem... čtyři dole jedenáct zbývá, pomyslím si. Slyším i vidím pohyb z dlouhé chodby, kde jsem vyřídil předešlé vojáky. Jsou tři jeden má i čtyřicet milimetrový granátomet. Přitlačím se na zeď, která odděluje tuto chodbu s chodbou se schody, a čekám, až se dostanou blíže a v ruce držím granát, který přepnu na útočný mód, (dnešní granáty mají dva módy, útočný s vyšším explozivním potencionálem, třepiny doletí až šedesát metrů, a obranný, který má menší výbušný potencionál, ale střepiny z granátu urazí mnohem větší vzdálenost až tři sta metrů) když se dostanou na vzdálenost patnáct metrů, granát odjistím a počítám do dvou, poté ho dlouhým obloukem hodím k nim. Granát vybuchl v úrovni hrudníku, přesně jak jsem chtěl, tři těla dopadnou na zem. I když měli balistické oblečení, žádné brnění je nedokáže ubránit proti síle tlakové vlny. Už jich zbývá jen osm, pomyslel jsem si znovu. Ale na to abych se tady nedostal do pasti a nešli po mě ze dvou stran a já se dostal do velmi nevýhodné pozice, jsem se potřeboval hnout. Vzal jsem si ten risk, že mě dostanou na otevřeném prostranství a vzal jsem to širokou chodbou se schodištěm. Už když jsem se blížil třem tělům, mé laserové scannery zaznamenali pět osob blížících se velkou rychlostí ke mně. Jeden měl znovu granátomet a u jednoho jsem detekoval nejspíše lehký kulomet... vybral jsem si špatně, hodně špatně. Vyběhl jsem k tělu s granátometem a doufal, že ten chlápek dal do granátometu výbušný granát. V tu chvíli, kdy vstoupili do chodby, jsem se sklouzl k tělu a popadl granátomet a stiskl spoušť. Poté jsem uslyšel to lichotivé „Thunk", ale granát díky tomu že jsem udělal takhle velmi rychlý pohyb, letěl do stropu nad vojáky. Vojáci padly na zem, jen jeden se nezvedal, a zbylí se otřesení zvedali. Já jsem byl v pořádku jen trochu od sutě a... mokrý. Až teď si všímám, že z díry ve stropu teče proudem voda ze starých trubek, které v sobě měli ještě vodu. V tu chvíli jsem věděl, že jsem do ruky dostal eso... čtyři muži se nakonec zvedli a mířili na mě svými zbraněmi. To mě teď už netrápí... podlahu pokrývá asi tak pět milimetrů vody... a skoro všichni jsou mokří... muži si mě obklíčili, namířili na mě svoje zbraně a asi pro efekt zapli laserové mířidla. Já jsem v kleku nohy od sebe, ruce na stehnech, hlava dole jako poražený... Najednou přijde, zřejmě velitelka a začala: „Slyšela jsem, že se tu potuluje cyborgská rogue jednotka, ale opravdu jsem nečekala, že by spolupracovala s těma idiotama. Nadělal si mi spoustu škody. Vím, že máme přísné nakázaní zadržet jakoukoliv jednotku, kterou najdeme, ale mě stačí říct, že to prostě nešlo." A namířila na mojí hlavu pistolí.

Já se jen nelidsky usmál a řekl: „Ale já, nejsem z vaší výroby, protože já..." Po mém těle začali jezdit podlouhlé jiskry, velitelka se překvapeně podívala a zřejmě si uvědomila můj úmysl... není zas tak blbá. „I'M DOCTOR JASON IWAMOTO, YOU BITCH!" Když jsem dořekl poslední slabiku, vodou projelo 10 000 ampéru, což stačí na to, aby se železo začalo tavit. Sedm mužů se ani nestačilo zachvět a padali na zem ve svalových křečích a s popáleninami takovými, že jen těžko by se rozeznávalo, kdo byl kdo. Velitelka bohužel vyskočila do vzduchu a proud ji minul. Když dopadla na zem, byla v údivu i v lehkém šoku z toho jak se právě situace změnila. Natáhl jsem pravou ruku a z ní vyjela hlaveň namířená přímo na ni. Vystřelil jsem, ale zřejmě to tušila a vyhla se mému výstřelu. Než jsem na ní znovu nastavil hlaveň, už byla pomocí nějakého háku u stropu. Vystřelil jsem ještě dvakrát, ale ani jedna kulka se netrefila. To si hraje na batwoman nebo co?

Pomalu jsem se zvedal a začal se oklepávat od prachu a sutě. Bohužel jsem byl i mokrý, ale s tím jsem si nedělal moc velkou hlavu, protože skrze nové prostorné střešní okno jsem viděl žhnoucí slunce a teplo co z něho stávalo... tedy alespoň mi to tak říkaly senzory. Tak teď se můžu pustit do obíraní mrtvol. Rozhodně si beru lehký kulomet se zásobníky nábojů, granátomet s pěti granáty, z toho tři výbušné a dva kouřové. Opravdu si nepřišli hrát. Vezmu si svoji prostornou přenosnou tašku, do ní dám ještě pušku a s dvěma zásobníky a víc tam nenarvu. Vyměním si Fusion cell, porozhlídnu po věcech ostatních... ne na to už nemám místo... Hold budeme muset najít nové věci, ale v aktuální situaci co nastala, je to ale opravdu ten nejmenší problém.

Když jsem si horko těžko vyměnil Fusion cell, který mám vsunut do zad (uzavřená oválná nádoba o objemu jednoho litru s malým modrým proužkem, který indikuje, kolik kapaliny zbývá. Problém s alternativním zdrojem energie, který dnes máme, byl vyřešen dvěma hlavními způsoby termonukleárními reaktory, které pohání celá města. A objevením nového paliva, které se vyrábí z vodíku tři) se mi ozvala Tereza: „Pane, dron hlásí corgodský konvoj, dva lehké transportéry a jeden těžký. Podle ultrazvukového scanu s sebou vezou i těžký arzenál. Budou tu do půl hodiny." Posily.... Dobrá, čas zmizet. Hmm teď mně tak docvaklo... Měly tady být alespoň dva lidi. Cestou zpět přes opravářskou chodbu jsem si všiml, že v jedné místnosti leží tři těla vojáků, jeden se smrtelným poraněním krku, druhý měl poleptaný celý obličej a jeden měl rozstřelenou hlavu, podle toho, co kulka zanechala za otvor při východu z hlavy, to bylo z velké blízkosti. Ria... nejspíše ji tady chytli, ale utekla jim. Pokud šla z takové blízkosti, musela se žíravina dostat i na ni. „Terezo přizpůsob snímače pachu na tuto žíravinu a dej je na nejvyšší citlivost, už to byla nějaká doba, co utekla, také hledej stopy, které vycházejí z metra ven." Řekl jsem rozhodně. Poté jsem uslyšel jen pípnutí, které upozorňovalo na změnu nastavení snímačů, a pak se rozešel za pachem kyseliny, který mi ukazovaly snímače. Bohužel se na ně při maximální citlivosti nedá tolik spoléhat, ale je to lepší než nic.

Po východu z metra jsem se musel hlavě spolehnout na svůj úsudek, sice jsem měl k dispozici lehké zbytky žíraviny ve vzduchu a pár velice jasných stop, ale často byly i úseky, kde nebylo nic. Po asi půl hodině byla žíravina ve vzduchu mnohem více detekovatelná, ale i tak to nebyl zázrak. Po chvíli se žíravina ve vzduchu úplně vytratila. Kousek od toho místa jsem našel kus hadru, který „zářil" žíravinou a byl potřísněn i krví. Zbavila se té žíraviny... Ale už nemůže být daleko, podle stop směřovala tímhle směrem... Takže bude někde v okolí. „Terezo stáhni drona ať prozkoumá okolní opuštěné domy." Řekl jsem. „Rozumím pane." Odpověděla mi nazpět. V těch pár minutách, co se dron přemisťoval a prozkoumával budovy, jsem si uvědomil, že vypadám jak nějaký týpek, co právě jde do džungle zabít columbijský pašeráky... ověšen kulometem, krabicemi s municí, granátometem a obří cestovní taškou. Víc pozornosti bych asi vzbuzoval jen s obrovským nápisem na blikající šipce mířící na mě říkajíc: ZAVOLEJTE CORGOS...

Po chvíli se ozval dron, že našel někoho, kdo odpovídá Rie. Vstoupil jsem do budovy a křikl: „Rio! Tady Jason, jdu ti na pomoct, tak po mně nestřílej jako poprvé, co jsme se viděli..." I tak jsem si nebyl jistý, jestli po mně nevystřelí.