Prozrazení

53 - Ria

Kam sakra všichni zmizeli?! Pomyslela jsem si, zatímco jsem prolézala veškeré prostory metra. Sakra.... velím tomu tady a ani nevím, kde mám své rebely... fakt super Rio, jsi ztělesněním vysoké pracovní morálky, stoprocentního nasazení a zápalu...

Byla jsem hodně nakrknutá, hlavně na Niela. Kam sakra šel?!

Pomalu jsem přešla do skladu, nabila Danno s Anne a vzala si s sebou pár nábojů. Při odchodu padl můj pohled na nabíjející se omračovač. Vypojila jsem ho z nabíječky a zkontrolovala jej. Byl z poloviny nabitý, což bohatě stačilo k tomu, abych ho vzala, zapla a narvala ho Nielovi přímo do...

Z mého uvažování mě vytrhl nějaký divný zvuk, podobající se zvuku čehosi tvrdého, co spadlo na zem. Zpozorněla jsem. Opatrně jsem přešla ke dveřím a s Anne v pravé ruce vykoukla ven. Pak jsem zaslechla hlasitý výstřel... pak už bylo jen ticho... a prázdnota.

***

Probudil mě zvuk kapající vody, který mi způsoboval bolesti hlavy. Má levá noha pulsovala a byla zbrocená horkou krví, stékající do malé kaluže pode mnou. Zamrkala jsem a zatřepala hlavou. Co to sakra...

Obraz se mi trochu projasnil. Přede mnou stál Corgoský voják a pozoroval mě skrz sklo své tmavé helmy. Pohrdavě jsem si odfrkla a trochu pohla rukama. Jasně... corgodský pouta. Jak sexy. Nechápala jsem, jak je možné, že mě hned na místě nezabili. Vždyť jsem prozrazená, proboha! Je to zákon!

"Hej, ty!" Houkla jsem na Corgoďana. "Jak to, že žiju?"

Voják mi věnoval dlouhý pohled, ale nepromluvil. Zkusila jsem to tedy znovu.

"Hele, je mi u prdele, jestli přes tu svou teplou helmičku neslyšíš, nebo seš tupej jak slepý torpédo... já chci vědět, co po mně chcete!" Obořila jsem se na něj. Corgoďan se po chvíli sebral a popošel směrem ke mně. Na tuhle chvíli jsem čekala... Jen pojď, hodnej Corgoďánek...

"Zpátky, vojáku!" Zaslechla jsem za sebou chraplavý ženský hlas a podrážděně sykla. Corgoďan couvnul a upřel svůj pohled na osobu za mnou. "Téhle nevěř, je prozrazená."

Tsch... Prej nevěř... Ty zemřeš jako první, paničko...

Žena přešla dopředu tak, abych na ni viděla. Měla dlouhé, věkem prošedivělé vlasy, stažené do přísného drdolu. Měla na sobě Corgoďanskou uniformu, její hlava však nenesla obvyklou helmu. Pohled, kterým na mě koukala, byl nevraživý až znechucený. Byla z něj cítit čirá nenávist. Nenávist ke mně - prozrazené Rie, velitelce skupiny rebelů.

"Co jsi zač?" Fajn... tohle byla nanejvýš zbytečná otázka, získala mi však nějaký čas na to, abych si v hlavě urovnala všechny možnosti úniku, co se v danou chvíli nabízely. Napadaly mě všehovšudy čtyři.

Žena ke mně přešla blíž a zahleděla se mi do očí. Po chvíli promluvila ledově chraplavým hlasem.

"Jsem kapitánka Corgodské hlídky 12BZ. Pamatuj si mě jako Rhondu Simmonsovou. Alespoň do konce života, což nezabere mnoho času. Máme v plánu skoncovat s tebou hned, co z tebe dostaneme informace o subjektu číslo 17." Nechápavě jsem nakrčila obočí.

"Nemám páru, co je subjekt číslo 17 a je mi to hluboko u prdele." Odvětila jsem s úšklebkem. Žena se však nenechala tak snadno zvyklat.