Ztráta

Škola

Nejdříve jsme zašli za ředitelem se představit a jeho zástupkyně nás potom odvedla ke skříňkám.
„No bezva. A teď mi řekni jak si mám najít přátele? Tobě to jde samo, ale mě?" Nechtělo se mi ani do třídy.
„Půjde ti to... jako vždycky. V Los Angeles jsi měla sice jenom mě, ale to zvládneš." Podpořil mě. To mu šlo, podpořit mě. Byli jsme ten typ sourozenců, kteří se nehádají a vzájemně si pomáhají, když mají problém. A za to jsem byla vděčná. Velmi vděčná.
„Pojďte za mnou odvedu vás do tříd." Řekla zástupkyně ředitele, paní Willmoonová. Oba jsme ji následovali.
Nejdříve šel do své třídy Ryan. Popřál mi štěstí a vešel do třídy. Já jsem šla o chodbu dál. Zaklepala jsem na dveře a po jasném ‚dále' jsem vstoupila dovnitř.
„Ááá, ty jsi ta nová studentka. V poslední řadě je místo u okna a ještě než si sedneš pojď sem a řekni nám o sobě něco." Učitel měl svůj proslov dokonale připravený - na rozdíl ode mě - a já jsem tohle už zažila. Když jsem byla v první třídě na základce a taky v LA v prváku. Přistoupila jsem k němu a otočila se ke třídě.
„Já jsem Lilly. Lilly Groundová. Je mi šestnáct a přistěhovala jsem se sem se svojí tetou a bratrem Ryanem z Los Angeles." Řekla jsem o sobě už dost a nic jiného už mě ani nenapadalo.
„Dobře Lilly, posaď se." Poslal mě učitel na konec třídy k oknu. Celou hodinu jsem se dívala z okna a zjistila jsem, že tenhle zapadákov má přeci jednu výhodu. Je tu krásná příroda, která se v Los Angeles nenajde. Zazvonil zvonek. Je přestávka a já se musím někoho zeptat, kde je knihovna a další učebny. Ale koho?