Ztráta

Policejní stanice

V hlavě jsem měla pořád Sama. Překvapilo mě, jak jsem v té chvíli uvažovala. Že by mi nevadilo, kdyby mě políbil. Ale chci, aby byl jen kamarád. ‚Nebo snad ne?‘ Je možné, že k němu cítím něco víc... To je spíš, ale blbost. Nemůžu. Nesmím.
Když jsem se vrátila Ryan mluvil s Christinou, což mě víc než zaskočilo. Teta se bavila s nějakými lidmi. Zřejmě to byli Joshovo rodiče. Šla jsem nejdříve za nimi.
„Vy jste Joshovy rodiče?“ Zeptala jsem se a oni jen přikývli.
„Je mi ho moc líto, upřímnou soustrast.“ Podala jsem jim ruku a Joshovo matka neudržela slzy. Jeho otec mi ji stiskl a pak objal svoji ženu. Já jsem šla ke Chris a Ryanovy. Ten se na mě zahleděl a já se posadila na druhou stranu ke Chris.
„Chris? Už je ti líp? Chris?!“ Neodpovídala mi. Jen civěla do dlažby. Byla v traumatu.
„Christino? Budeš schopná něco říct policii?“ I Ryan to zkusil sice neochotně, ale snaha byla. Bohužel marná. Chris mlčela a já jsem o ní měla obavy. ‚Co když se nikdy nevzpamatuje?‘
V tom se otevřel výtah a od rohu vystoupili tři osoby. Žena, muž a mladý kluk. Asi tak o rok nebo dva mladší než já a Chris.
„Christino?!“ Zvolala žena a mě došlo, kdo to je. Její matka, otec a nejspíše bratr. Chris konečně vzhlédla. Vstala a šla k rodině. Ti ji všichni objali až na bratra. Ten upíral pohled na mě. Chris se od rodičů odtáhla a přešla ke svému bratrovy. On odtrhl pohled ode mě a objal ji. Chris mlčela. Nedokázala mluvit, byla pořád v šoku. Nebo nevěděla, co má říct. Všichni jsme si sedli na lavičky, co byly na chodbě. Já zůstala u Ryana a Chris si sedla vedle mě.
„Jsem v pořádku, jen mi strašně chybí.“ Zašeptala, abych to slyšela jen já. Podívala jsem se na ní a stiskla jí ruku. I mě Josh chyběl, ale pro Chris to bylo něco jiného. Vzájemně se milovali. Sice nevím jakým způsobem, ale teď už spolu nikdy nebudou. Už nikdy spolu nemůžou být.
„Půjdeš se se mnou projít, prosím?“ Zeptala se a já přikývla. Obě jsme šli nemocniční chodbou, pryč od ostatních. Za rohem začala Chris mluvit úplně otevřeně.
„Co bude teď? Jak budu moct chodit do školy bez toho, aby na mě čekal před domem? Jak se budu chovat ve škole, když nebude se mnou ve třídě, na chodbách, v knihovně?“ Měla plno otázek a já jen jednu odpověď, kterou mi dala kdysi matka a já se jí držím už dlouho.
„Chce to čas. Čas to zlepší. Nezahojí to. To ani nejde. To je však dobře, protože ten zbytek co nezahojí jsou vzpomínky, Chris. A těch si važ.“ Když jsem to řekla cítila jsem kolem sebe mámu. Citovala jsem její slova, která mi řekla když jsem se nedokázala zbavit strachu, že nemám otce a nemá mě, kdo chránit. Měla jsem však matku a když zemřela i ona, tak jsem měla Ryana.
„Děkuji Lilly“ zastavila se a objala mě. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí objetí s vřelostí oplatila.

~~~

Vrátili jsme se zpět a přijela policie. Všichni jsme se odebrali na policejní stanici, kde jsem já a Chris řekli vše co jsme si pamatovaly. Mluvili i Joshovo rodiče, ale jinak nikdo. Zrovna šli jeho rodiče dovnitř a já se odešla podívat po nějakém automatu na kafe. Našla jsem ho hned za rohem. Vzala jsem si z něj bílou čokoládu. Vedle mě se objevil Christiin bratr.
„Ahoj jsem Peter, ty budeš Lilly, že?“ Zeptal se mě a vzal si z automatu tutéž čokoládu co já.
„Jo jsem Lilly, proč?“ Byl vyšší než já, takže jsem se dívala trochu nahoru. Nebyl, ale ošklivý. Měl stejné plavé vlasy jako Chris, nakrátko ostříhané. Zelené oči, opět stejné jako ty co má jeho sestra, mu jiskřili. Jeho tělo mělo dost vypracovanou postavu.
„Christina mi o tobě vyprávěla. Jsem rád, že tě má. Zvlášť teď když Josh...“  to slovo ‚zemřel' bylo ve vzduchu, ale já ho chápu. Co, ale nechápu proč se tu se mnou snaží flirtovat, když mě i jeho sestře zemřel kamarád. Musela jsem se ho zbavit, ale nějak citlivě. Něco mě napadlo.
„Promiň. Volá mi přítel“ vytáhla jsem z kapsy mobil a odešla za další roh se slovy ‚ano Same?'
Nevím jak mě napadl zrovna Sam, ale bylo důležitější, že jsem se zbavila Petera. Za rohem jsem se opřela o stěnu a zavřela oči. Stála jsem tam takhle dobrých pět minut. Za zavřenými oči se mi vyobrazil Josh. Jak se usmíval. Jeho hnědé vlasy, které mu často padaly do očí. Jak tančí s Chris a pak se mnou. Nakonec jak naposled vydechl. V tu dobu jsem otevřela oči a zjistila, že mi slzy zmokřily tváře. Setřela jsem je rukou a vrátila se k ostatním. Konečně jsme jeli domů. Rozloučila jsem se s Chris a nasedla dozadu do auta. Z Petera jsem neměla dobrý pocit. Budu ráda, když ho už nepotkám, ale on mě pořád pozoroval. Díval se na mě jako na maso a to mi vadilo nejvíc. Teta řídila a Ryan seděl vepředu vedle ní. Přijeli jsme domů a já bez jediného slova, jediné hlásky, jsem zalezla k sobě do pokoje. Zamkla jsem a lehla si na postel. Ruce jsem si zkřížila pod obličejem a dala přístup emocím. Slzy tekly. Ne po kapkách, ale proudem. Brečela jsem v kuse až do půl třetí ráno. Poté jsem vyčerpáním usnula.

~~~

Ráno mě vzbudilo svítící slunce do pokoje. Vstala jsem, zatáhla žaluzie a přes ně i závěsy. V pokoji bylo šero. Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl sedmé. Někdo zaklepal.
„Lilly?! Vstávej! Musíš do školy!“ Křikla přes dveře teta. Věděla jsem, že tam pořád stojí a jen tak neodejde. Přesto jsem si lehla zpět do postele a až pak vykřikla.
„Nikam nejdu!! Chci být sama!!“ Nic víc jsem neřekla a opět usnula.