Ztráta

Konec

Z pohledu Lilly:

‚Čtvrt hodiny od malého města Phlipstone se stala autonehoda. Auto sjelo ze silnice. Padalo přes sráz a zastavilo se až o mladý strom, který na něj vzápětí spadl. V tomto autě jeli dva mladí muži. Ani jeden z nich tuto tragédii nepřežil.‘

Slyším říkat reportéra v rádiu. Nahnalo mi to husí kůži. Mám neodolatelnou touhu se tam jet podívat. V tu dobu mi zazvonil mobil. Volala mi Chris.
„Ahoj“ přijala jsem hovor.
„Ahoj Lilly. Je mi blbé ti to říkat takhle po telefonu, ale měla by jsi to vědět. Musíš to vědět.“ Christina zněla hodně zděšeně. Bála jsem se, co se mi chystá říct.
„Povídej“ vyzvala jsem ji.
„Víš o té autonehodě za městem?“ Vyděsila mě, hodně mě vyděsila.
„Ano chci se tam zajet podívat. Nechceš jet se mnou? Řekneš mi to po cestě.“ Odbyla jsem ji a šla za tetou, aby nás tam odvezla. Neměla námitky a tak jsme za pět minut byly u Chris a za patnáct u autonehody. Byli tam policisté, hasiči a i záchranáři. Reportéři vše dokumentovali, ale policie je držela v povzdálí. Nikdo jiný v oblasti nebyl. Celé místo bylo ohraničeno páskami.
„No, tak povídej“ vybídla jsem Chris, které se moc kupředu nechtělo. ‚Ona ví co tam spatří?‘
„Lilly, ti co zemřeli...“ začala, ale strážník ji přerušil.
„Prosím tohle není pro veřejnost. Musíte odejít.“ Řekl vážně, ale i přesto působil mile. Nechala jsem Christinu Christinou a šla za ním.
„Pane? Já vím, že je to nezdvořilé, ale kdo byli ti dva muži? Ti co umřeli?“ Slyšela jsem Christinu jak se za mnou zajíkla.
„Byli to dva studenti z místní školy. Ti mladíci, jsou v dost dezolátním stavu, ale můžu vám říct, kdo to byl.“ ‚Dva studenti z místní školy? Dva mladí chlapci?‘ Kývla jsem na souhlas, že to chci vědět.
„Sam Robertson a Theo Black.“ Vyslovil ty dvě jména a mě se podlomila kolena. Zhroutila jsem se na zem se záchvatem pláče. Slzy se nedaly zastavit. Kdo by je taky zastavil, že?
„Ne-ne-ne“ vrtěla jsem hlavou a slzy mi tekly proudem. Christina ke mě přišla a objala mne.
„To se ti celou dobu snažím říct“ zašeptala mi do ucha a přitáhla si mě k sobě. Teta přišla z druhé strany a pomohly mi na nohy. Strážník už odešel.

~~~

Christina chtěla zůstat se mnou, ale já jsem ji odmítla. Doma jsem si zalezla do pokoje a dál vzlykala. ‚Sam a Theo? Proč oni dva? Co jsem komu udělala, že museli umřít oni dva!?‘ Křičela jsem uvnitř sebe.
Do pokoje bez zaklepání vstoupil Ryan.
Beze slov přišel k mé posteli a sedl si ke mě. Objal mě a já dál vzlykala. Za pár minut jsem bratrovi promočila košili co měl na sobě.
„Teď to ukázali v televizi.“ Zašeptal a já brečela čím dál tím víc. Přišla teta. Sedla si ke mě z druhé strany a začala mě hladit po vlasech.

~~~
O týden později

Byla jsem na dně. Zítra je Samův pohřeb a Theův pozítří. Nemám v plánu tam jít. Možná je to sobecké, ale já nechci, aby mě lidé viděli.
Několik dní jsem zalezlá doma. Ležím v posteli a vzlykám. Je deset večer a teta už si šla lehnout. Ryan už také usnul. Já jsem však odešla z domu na čerství vzduch. Jdu ke škole a moje mysl je zaneprázdněná. Musím myslet na Sama a Thea. ‚Proč se to stalo?‘ Tuto otázku si kladu už několik dní a stále nenacházím odpověď. Nikdy jí nenajdu. Došla jsem až ke škole. ‚Tady to bude vidět‘ řeknu si v duchu. Do školních vrat založim papír. Nerozmýšlím se a jdu k Bridge Stoneu.

~~~
O hodinu a půl později

Sedla jsem si na římsu Bridge Stoneu. A zadívala se na řeku pode mnou. Začali mi téct slzy. Tady mě Sam zachránil. Tady mi přiznal, že mě miluje. Stejně jako tenkrát jsem si stoupla na římsu. Podívala jsem se opět dolů na řeku, která se vířila a rozrážela o pobřeží. Snad se s nimi opět uvidím.
Zamilovala jsem se do Sama velmi hluboce. Pak přišli, ale i jiné city. City k Theovy. Zamilovala jsem se do něj ještě hlouběji než do Sama. Nevěřila jsem, že je to možné. S oběma jsem prožila, ty nejkrásnější chvíle v mém životě. Takové chvíle už však nikdy nebudou.
Pořád si vybavuji jak mi strážník řekl jejich jména. Jak jsem se svezla na kolena a vzlykala. Bylo to nesnesitelné. Nic horšího se mi už stát nemohlo! Ztratila jsem toho už tolik! Rodiče! Kamaráda! Sama a Thea! Už nemám být proč šťastná!! Můj život je jedna velká ztráta!! V mém srdci, v mysli se hromadí vzpomínky na mrtvé, které jsem měla ráda. Je jich hodně.
„Vše co potřebuji je láska! A tu už nikdy nebudu mít! Nikdo mi ji nedá!!“ Zakřičela jsem na mostě do noci se slzami u očích. Tekly mi víc a víc. Svezla jsem se opět na kolena.

Pořád jsem čekala, že se tu objeví Sam a nebo Theo a utěší mě. Byla to, ale naivní představa. Protože jsou mrtví, oba jsou mrtví.
„Jsou mrtví!“ Zakřičela jsem znovu a obličej si přikryla dlaněmi. Stáhla jsem ruce a postavila se na nohy. Měsíc osvicoval moji tvář. Snažil se mě utěšit. Marně...

Zavřela jsem oči - poslední myšlenka patří mým milovaným osobám. Mrtvím i živím. Už jsem neváhala. Nebyl nikdo, kdo by mě zadržel. Naklonila jsem se přes okraj a přepadla jsem. Padala jsem pořád dolů a dolů. Ztrácela jsem dech. Dusila jsem se poryvem větru, který mi nekladl žádný odpor a propouštěl mě níž, níž. Dole jsem tvrdě dopadla na vodní hladinu. Voda byla ledová. Nechtěla jsem vyplavat. Voda mi to i znemožnila. Hladina se za mnou hned uzavřela. Je tma...