Ztráta

Sebepřiznání

Došli jsme k němu domů. Šli jsme potichu, aby jsme nevzbudili jeho mámu. Došli jsme k jeho pokoji a on potichu otevřel dveře. Oba jsme vstoupili do pokoje. Jeho pokoj byl prostorný. Jedna velká skříň, knihovna, stůl s židlí a jedna velká postel. Všimla jsem si, že u skříně má opřenou kytaru. Přešla jsem, ke stolu a sundala si bundu. Položila ji na ni.
„Lehni si do postele." Ukázal na postel a taktéž si na židli položil bundu. Teda spíš mikinu.
„Ty budeš ležet kde?" Sundala jsem si boty a sedla na postel. Usmál se.
„Lehnu si na zem. Neboj vyspím se." Vzal si jeden polštář a položil ho na zem. Peřina byla jen jedna. Tu mi nechal. Lehla jsem si do jeho postele tak, abych na něj trochu viděla. V posteli jsem cítila jeho vůni. On si lehl a zadíval do stropu. Pořád jsem ho pozorovala. Poté si všiml mého pohledu a usmál se na mě. Pohled mi oplatil. Musela jsem se taky usmát. Pak jsem si lehla na záda.
„Same?" Oslovila jsem ho a začala konverzaci.
„Hm? Děje se něco?" Slyšela jsem jak se přetočil.
„Neber si to nějak, ale mohl by jsi si lehnout sem nahoru?" Zavřela jsem při té otázce oči.
„Jako k tobě? Proč?" Takovouhle odpověď jsem nečekala.
„Několik nocí jsem už nespala. Mám pořád jednu a tu samou noční můru. Vrací se mi ten večer jak..." nedořekla jsem to. Zastřel se mi hlas a začali mi téct slzy. Sam se zvedl do sedu a pak se postavil. Přistoupil k posteli a lehl si vedle mě a dal mi ruku pod hlavu, ale já se nadzvedla a hlavu mu položila na hruď. Rukou jsem ho chytla kolem pasu.
„Děkuji..." zašeptala jsem a on mi na oplátku dal polibek do vlasů. Pak mě po nich začal hladit a já nic nenamítala. Po dlouhé době jsem se cítila v bezpečí. Po několika minutách jsem usnula.

~~~

Ráno jsem se probudila a Sam vedle mě ještě spokojeně oddechoval. Při spánku byl roztomilý. A krásný. Možná, že i já k němu chovám hlubší city než přátelské. On přiznal mě i sobě, že je do mě zamilovaný. To já nedokážu i když je to nejspíš pravda. Musím to dokázat. Když ne sobě tak, alespoň jemu. Nebudu si nalhávat, že k němu nic necítím, když jsem i já do něj zamilovaná. Sklonila jsem se nad ním a lehce ho políbila na rty. Bylo to jako vzbudit Šípkovou Růženku. Zamrkal a pomalu otevřel oči. Usmál se, když mě viděl. Pak, ale vypadal zmateně.
„Lilly?!" Zvedl se do sedu a já s ním.

„Co to?!" Nechápal můj polibek.
„Proč si mě políbila?!" Pořád vypadal, že se mu to celé jen zdá a čeká, že se každou chvílí probudí.
„Same..." začala jsem „nechci ti nic tajit a ani si to sobě odpírat. Měl jsi pravdu, že nemůžeme být přátelé. Hlavně proto, že jsme do sebe vzájemně zamilovaní..." odmlčela jsem se a čekala na jeho reakci. Civěl na mě a nejspíše nic nechápal. Pohled zaměřil na mě, před sebe a pak na svá kolena.
„Řekni mi, že se mi to nezdá?" Podíval se na mě a moji tvář znovu zdobil úsměv.
„Nezdá se ti to" chytla jsem ho za ruku. Pak se usmál i on. Přitáhl mě k sobě a objal. Poté mě chytl za ramena a odtáhl mě.
„Vážně se mi to nezdá?!" Otázal se mě a já se zasmála. Vtiskla jsem mu polibek, který se proměnil v delší než jsem chtěla a čekala. Líbal mě intenzivně a láskyplně. Do pokoje v tu dobu přišla jeho máma. Já jsem se od něho rychle odvrátila.