Ztráta

Projevení citů

V noci se trhnutím probudím do sedu. Stejně jako předešlé noci se mi opakovala noční můra, kde umírá Josh. Nemohla jsem dál. Nedokázala jsem to. Včera večer, když jsem si pustila ve svém pokoji rádio, jsem ve zprávách zaslechla, že dopadli toho muže co ho zabil.
„Už nemůžu dál... Je konec..." zašeptala jsem do ticha v mém pokoji. Vzala jsem mobil a našla jména všech mých přátel, které jsem si zde našla. I tetu a Ryana. Začala jsem psát...

‚Mám Vás ráda. To co jsem s Vámi prožila, na to nikdy nezapomenu. Změnili jste mě a můj pohled na život. S některými z Vás jsem se sblížila více než s jinými, ale to nic neznamená. Proto to píšu Vám všem. Až někdy v budoucnu pojedete přes Bridge Stone vzpomeňte si na mě.
S láskou,
Lilly.'

Neodeslala jsem zprávu. Mobil jsem si strčila do kapsy a otevřela okno. Vítr co foukal mě pohladil po tváři. Vylezla jsem z okna a skočila na chodník. Zabolela mě chodidla, ale bolest po chvilce ustala. Rozběhla jsem se na konec města.

Z pohledu Sama:

V noci jsem nemohl spát. Sebral jsem se a odešel z domu. Šel jsem mimo město, kousek od Bridge Stonu. Malý lesík, kterým procházím je osvětlený měsícem. Lehnu si do mechu a zadívám se na koruny stromů. Po chvilce zavřu oči a zaposlouchám se do noci. Je ticho, ale je to více než uklidňující. Po chvíli usínám.

Z pohledu Lilly:

Za půl hodiny jsem byla na konci města. Pár metrů za ním odesílám zprávu, kterou jsem napsala doma. Po pár minutách mi bzučí mobil jak splašený a přicházejí mi SMSky. Všechny ve stylu: 'Co chceš udělat a proč?' Ignoruji to. I to, kdo to posílá. Čtvrt hodiny mi trvalo než jsem došla k Bridge Stonu. Cítila jsem se po dlouhé době, co jsem byla zavřená v pokoji konečně volná.

Z pohledu Sama:

Probere mě zabzučení mobilu. Podívám se na displej. Přišla mi zpráva od Lilly. Otevřu zprávu a přečtu si text. Došlo mi hned kam míří. Zvednu se a jdu lesíkem dolů, směrem k Bridge Stonu. Docházím tam ve chvíli, kdy vidím Lilly stát na vyvýšenině u kraje mostu. Vejdu na silnici, ale ona o mě stále neví.

Z pohledu Lilly:

Vylezu na kraj mostu. Nakloním se, abych věděla jak jsem vysoko. Dohlédnu dolů na řeku, která má podle mého odhadu zhruba šest metrů. Netuším jak je hluboká. Z mostu k řece to může být asi tak metrů dvacet.
„Lilly!!" Někdo na mě zavolal a já se otočila. Na kraji silnice stál Sam a šel až ke mě. ‚Co ten tady dělá!?' Šel až byl jen deset metrů ode mě. Jeho výraz byl zmatený, nechápavý a hodně vyděšený.
„Ne stůj! Ani se nehni, já chci skočit!" Neposlechl mě a stále přicházel blíž. Já couvla.
„Jestli skočíš ty, pak já skočím za tebou!" Došel ke mě a vylezl ke mě na okraj. To by vážně udělal? Bylo, ale hezké, že použil větu z filmu Titanik, kterou použil Leonardo DiCaprio.
„Same!" Okřikla jsem ho. Emoce se ve mě začali vířit, až mi z toho začali téct slzy. Nejsilnější z emocí k mému údivu byl strach. Strach o Sama.
„Nemůžu už dál! Já můžu za to, že zemřel! Ta kulka měla být moje!" Křičela jsem na něj. Nebyla jsem však naštvaná. Jen strašně zoufalá.
„Lilly! Nemohla jsi to ovlivnit! A když teď skočíš tak...!" Nedořekl to, ale já mu stejně nevěřila. Mohla jsem to ovlivnit. Sesunula jsem se na kolena a začala brečet do dlaní. Sam slezl z římsy. Natáhl ke mě ruce a pomohl slézt i mě. Spíše mě sundal. Já dolů nechtěla. Když jsem byla dole, tak si mě k sobě přivinul. Položila jsem mu hlavu na hruď a dál brečela. Moje slzy mu smáčeli tričko. Odstoupil ode mě. Já brečela dál a měla jsem skloněnou hlavu.
„Víš, John měl pravdu.Nemůžeme být přátelé. Nejde to..." Ta nedokončená věta mě donutila zvednout hlavu. Znovu ke mě přistoupil a dlaněmi mě chytl pod lícními kostmi. Políbil mě. Byla jsem v šoku. Nevěděla jsem, která bije. Po chvíli jsem přišla na to co se děje a polibek mu oplatila. Přivinul mě k sobě. Po chvíli zvedl hlavu. Otevřel oči. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Já hlavu se zavřenými oči opět sklopila. Pak až jsem oči otevřela. Sam mi hlavu zvedl tak, aby mi pohlédl do očí.
„Promiň. Ale já nedokážu předstírat, že jsme přátelé. Když jsem..." Zastřel se mu hlas „když jsem do tebe zamilovaný" dodal šeptem.
„Same... děkuji, že jsi mě nenechal skočit dolů, ale já nevím jestli k tobě cítím něco podobného. Odpusť jestli jsi čekal něco víc." Usmál se na mě a vtiskl mi další polibek. Tentokrát ne tak dlouhý.
„Same..." přiložil mi svůj ukazováček na rty a utišil mě.
„Ne, nečekal jsem, že ke mě budeš chovat stejné city, ale chci, aby jsi věděla, co cítím já. Nemusíš se omlouvat. To já bych měl. Neměl jsem tě hned políbit." Stekla mi slza po tváři a Sam ji setřel palcem. Přistoupila jsem k němu a vzala ho za ruku. Objala ho.
„Vím, že po tomhle už nemůžeme být přátelé. Slib mi, že na mě nebudeš naléhat. Nejsem si ničím jistá." Zabořil mi obličej do ramene a pak ho zvedl.
„Ne, nechám to zcela na tobě. Ty se rozhodneš. Nebudu na tebe naléhat. A jakkoliv se rozhodneš přijmu to." Stáli jsme v objetí uprostřed silnice dobrých pět minut.
„Pojď doprovodím tě domů." Pustil mě a vzal mě kolem ramen. Choval se stejně jako dřív. Mile. Cestou jsem ho držela kolem pasu. Došli jsme k mému domu. Nemohla jsem se tam, však jen, tak vrátit.
„Já se tam, nedokážu vrátit. Ne dnes. Nemohla bych jít k tobě?" Otočila jsem se na něj. Vypadal zaraženě.
„Dobře... tak pojď." Znovu mě chytl za ramena a odešli jsme od mého domu pryč.