Ztráta

Já a Sam?

„Oh, omlouvám se vám, že ruším!! Nevěděla jsem, že tu Sam někoho má. Ale je šest musí do školy a myslím, že ty asi taky." Odešla a zavřela za sebou dveře. Vstala jsem z postele. Obula jsem si boty a oblékla bundu. Chtěla jsem odejít, ale Sam mě zarazil.
„Uvidíme se ve škole, že ano?" S tou otázkou mě chytl za ruku a otevřel dveře. Vyšli jsme na chodbu a šli ke schodům.
„Nevím. Možná ještě dnes zůstanu doma. Promiň." U posledního slova jsem se trošku provinile usmála. Sešli jsme schody a prošli delší chodbou. Museli jsme přes kuchyň. Vůbec si nepamatuji, že jsme tudy včera v noci, v podstatě dneska ráno, šli.
„Zůstaneš na snídani?" Paní Robertsonová s tou otázkou směřovala na mě. Na koho jiného samozřejmě.
„Ne, děkuji paní Robertsonová už musím jít." Přes kuchyň jsme šli do předsíně a Sam mi otevřel dveře. Vyšla jsem ven a Sam šel se mnou. Ruku v ruce jsme šli po chodníku, směr můj dům. Moc lidí takhle brzo nechodilo a když jsme náhodou někoho potkali naše ruce se rozpojili. Byli jsme u parku a přes silnici byl můj dům.
„Tak fajn ozvu se." Přistoupil ke mě a pohladil po tváři.
„Same, prosím nikomu o tom neříkej. Nechci, aby o tom někdo zatím věděl." Chytla jsem ho za obě ruce a po chvilce znovu pustila.
„Jak si přeješ" sklopil hlavu a čelem se opřel o to moje. Jsem oproti němu strašně malá. Přesně o hlavu nižší. Pak se odvrátil a šel pryč. Chtěla jsem se otočit a přejít silnici, která mě dělila od mého domu, ale on se ještě vrátil, přisunul mě k sobě a vášnivě mě políbil. Moje ruce se samy zvedly a obemkly se mu kolem krku. Držel mě za pas a neuvěřitelně líbal. Po chvíli se odtáhl pohladil mě po tváři mile se usmál a odešel. Já jsem přešla silnici a otevřela dveře našeho domu. Vstoupila jsem dovnitř a šla do kuchyně. Celou dobu jsem byla potichu. Vstoupila jsem do kuchyně. Ryan seděl na svojí stoličce a lokty se opíral o pult, který máme místo stolu. Tvář měl schovanou v dlaních. Teta byla opřená o pult z druhé strany, kde obvykle dělá nějaká dobrá jídla. Oba se na mě podívali. Teta se ke mě rozběhla. Objala mě a já poprvé zaváhala. Po chvilce jsem ji však objetí oplatila. Začala mi brečet na rameni. Pak mě pustila a začala si otírat slzy. Ryan ke mě rychlými kroky přistoupil a objal mě. U Ryana jsem neváhala ani minutu. I hned jsem ho objala.
„Lilly..." zašeptal mi do ucha. Pomalu mě pustil a odstoupil.
„Lilly, proč si chtěla skočit z Bridge Stonu a zabít se?" Teta mě chytla za rameno a já se na ni musela podívat. Provinile. Hodně provinile.
„Já..." začala jsem, ale nevěděla jsem už, jak pokračovat. Pak se ze mě slova sypala sama. A byla to správná slova. Cítila jsem to. „Byla jsem na dně. Kvůli Joshovy. Nedokázala jsem to snášet. Omlouvám se. Strašně moc mě to mrzí. Už nic takového nikdy nepodniknu!" S těmi slovy jsem se tetě podívala přímo do očí, aby věděla, že to myslím upřímně.
„Dobře a teď se pojď najíst. Dlouho si nic nejedla. Musíš mít hlad." Teta šla opět k lince a začala připravovat snídani. Ryan si sedl na stoličku a začal dojídat svoji snídani. Já se posadila vedle něho na své obvyklé místo.
„Nemusíš nic připravovat žádnou snídani. Nemám hlad." Namítla jsem, ale teta mě zarazila tím, že musím přibrat, hodně jsem ztratila na váze. Což byla docela pravda. Poslechla jsem tedy tetu a snědla celou snídani. Přemluvila jsem tetu, aby mě nechala doma. Nic nenamítala. Šla jsem na verandu. Sedla jsem si na houpačku. Za chvilku přišel Rayn. Ani on nešel do školy, chtěl tu zůstat se mnou. Prý, abych nevyvedla nějakou hloupost. Což jsem neměla v plánu a Ryanovy jsem nevěřila, že tu zůstává jen kvůli tomu. Je to můj velký bráška a má mě nadevše rád. Jako já jeho. Sedl si vedle mě na houpačku a chytl mě kolem ramen. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno.
„Kde jsi byla přes noc?" Zeptal se a ve mě hrklo. Nemůžu mu říct pravdu. Tentokrát ne.
„Spala jsem v parku na lavičce." Zavřela jsem u té věty oči. Snad nic nepozná.
„Nikdy jsi neuměla lhát. Tedy, alespoň ne mě." Ohradil se. „Kde jsi byla?" Sedl si tak, aby na mě viděl a já musela dát hlavu z jeho ramene. Sedla jsem si do tureckého sedu naproti němu. Napodobil mě svým posedem. Sklopila jsem hlavu. Pak jsem ji zvedla a podívala se mu do očí.
„Když ti řeknu kde jsem byla tak slíbíš, že za a) nebudeš v šoku, za b) nikomu to neřekneš, za c) nebudeš jančit, za d) tu věc necháš zcela na mě a za e) dotyčné osobě, které se to týká nebudeš nic vyčítat?" Uznávám, že podmínek jsem neměla nejmíň, ale původně jich mělo být ještě víc. Vybrala jsem však jen ty nejnutnější.
„No? Dobře, slibuji. Tak kde jsi byla?" Znovu se zeptal a vypadal dost nechápavě.
„Spala jsem u Sama. On mě přemluvil, abych neskočila z mostu." Nevěděla jsem jak jinak to vysvětlit. Takže tohle bylo to nejsnazší. Prostě to na něj vysypat.
„Spala jsi se Samem?!?!?! Lilly?!?!?!" Vyjel na mě zhurta až jsem se lekla.
„Ne s ním!! Ale u něj!! Každý v jiné místnosti!!" Zbytek vědět nemusel ani to, kde přesně jsme oba spali.
„Lilly?! Jak?!" Pořád nechápal.
„Nedokázala jsem jít domů. Promiň." V tom jsem mu nelhala. Řekla jsem mu, co se včera odehrálo. Vynechala jsem líbáni a ostatní nepodstatné věci. Některé věci jsem i přibarvila. Například že jsem nespala se Samem v objetí v jeho posteli, ale že on spal u nich v obýváku na pohovce. Když jsem mu vše vysvětlila došel nám pro ovocný džus. Vypili jsme ho raz dva. Pak jsme šli hrát bedminton. Hráli jsme ho do doby než přišla teta. Přišla uvařila oběd a šla na zahradu. Já s Ryanem jsme jí šli pomoct. Večer Ryan na grilu pekl maso. Já s tetou jsme prostíraly na skleněný stolek co máme na verandě. Po večeři jsem si šla hned lehnout. Byla jsem docela dost unavená. Ryan i teta byli ještě chvíli venku. Po chvilce jsem slyšela hlasy už vevnitř. Zapípal mi mobil.
‚Ahoj' Zpráva od Sama. Říkal, že se ozve.
‚Ahoj :* zítra se uvidíme.'
‚Dobře, těším se :)'
‚Tak se zatím měj. Uvidíme se zítra.'
‚Děje se něco?'
‚Ne nic se neděje. Jsem jen unavená. Měj se.' Už neodepsal. Já jsem odložila mobil vedle postele a šla spát.