Ztráta

Zármutek

Probrala jsem se v deset. Ryan byl ve škole a teta v práci. Kupodivu jsem neměla hlad a tak jsem se jen převlékla. Vzala jsem si dlouhé černé kalhoty a černé tričko s dlouhým rukávem a kapucí. Přes to ještě černou mikinu s kapucí a obě kapuce jsem si přehodila přes hlavu. Sedla jsem si zpět do postele. Nohy jsem si přitáhla k bradě a obličej položila na kolena. Po chvíli úvah jsem si začala psát do deníku. Zapsala jsem si zbytek včerejška a začali mi u toho znovu téct slzy. Zadívala jsem se na poslední odstavec.

‚...věděla jsem však, že čas je nezvratný a náhoda je jen hloupé slovo. Josh to měl napsané v osudu - zemřít. Zemřít mi před očima. Zemřít před očima mě a Chris.'

Pak jsem si sedla do výklenku, co mám u okna. Dvěma prsty jsem částečně roztáhla žaluzie. Jen co na mě dopadlo sluneční světlo jsem ucukla a zase jsem dala prsty pryč. Bylo moc ostré a já si zvykla na šero. V tom mi zapípal mobil a já sebou škubla. Vzala jsem ze stolku mobil a sedla si opět do výklenku. Psala Chris.
‚Ahoj. Jsi dnes ve škole?'
Neměla jsem na Chris náladu, ale ona je na tom hůř než já a tak jsem ji odepsala.
‚Ahoj, ne nejsem a ty?' Mohlo mi, ale dojít, že když se ptá, že tam nebude.
Po chvíli odepsala a já si s ní psala dál.
‚Ani já ne. Rodiče mě nechají pár dní doma. Tebe taky co?'
‚Jo, teta mě chce nechat pár dní doma, abych se trochu vzpamatovala.'
Vím, že jsem jí lhala, ale nechci, aby věděla, že jsem na tom špatně. Chris po pár hodinách přestala psát a teta se vrátila z práce. První co udělala bylo, že šla za mnou.
„Lilly?! Pojď dolů se trochu najíst! Máme mozzarelový salát!" Teta stála za dveřmi a čekala až otevřu. Já tak však neučinila. Ani jsem to neměla v plánu.
„Nech mě být! Chci být sama!" Seděla jsem ve výklenku se slzami v očích. Nechtěla jsem být na tetu zlá, ale nedokázala jsem se ovládat. Po několika hodinách se Ryan vrátil ze školy a taktéž, jako teta šel za mnou. Také to zkoušel, ale ani s ním jsem nechtěla mluvit. On byl osoba, kterou jsem měla nejraději, ale tentokrát jsem se se svým zármutkem musela vypořádat sama.
Takhle to pokračovalo celý týden. I další dva. Během druhého týdne byl Joshův pohřeb, ale já jsem tam nešla. Teta s Ryanem tam byli. Ten večer mi zkoušeli zaklepat na dveře od pokoje. Ryan říkal, že tam byla spousta lidí. Nejvíce ze školy, prý i Sam a ostatní. Já jsem se však utápěla ve svém vlastním žalu. Nechtěla jsem přihlížet na žal ostatních. Celé týdny jsem nic moc nejedla. Jen když nikdo nebyl doma jsem si něco vzala z kuchyně, ale jen tak, aby to nebylo poznat. Když jsem měla žízeň chodila jsem tajně do koupelny. Teta i Ryan za mnou přestali chodit po týdnu, za což jsem byla ráda. Chtěla jsem být prostě sama. Ani Chris už nepsala. Její poslední zpráva byla ke konci prvního týdne.
‚Dnes jdu po týdnu do školy. Doufám, že se tam uvidíme.'
Tenkrát jsem jí neodepsala. Nedokázala jsem to. Celé dny i noci jsem probrečela. Každou noc se mi zdá jedna a ta samá noční můra ve, které pořád dokola Josh umírá. A teď, právě dnes do školy nechodím už dobré tři týdny. Chris je tam beze mne dva. A já netoužím se tam vrátit. Nechci tam vidět prázdné Joshovo místo v lavicích. Jednoduše bych to nezvládla...