Ztráta

Uctění památky

Ráno mě nikdo nevzbudil. Únavou jsem si zapomněla nastavit budík. Ani v noci jsem se nevzbudila mojí obvyklou noční můrou. Od včera se mi nevracela. Rychle jsem se oblékla a šla do kuchyně. Teta tam nebyla. Koukla jsem na hodiny. Ty ukazovali půl šesté. Teta i Ryan vstávají až za půl hodiny. Začala jsem tedy připravovat snídani. Z několika čerstvě koupených pomerančů, jsem vymačkala šťávu a nalila ji do skleniček. Není nic lepšího, než si dát po ránu pomerančový džus. Tetě jsem postavila na kávu a na sporáku jsem si přichystala dvě pánvičky. Na jedné jsem začala smažit slaninu a do druhé jsem klepla vajíčka. Začala jsem je míchat a vznikla z toho - překvapivě - míchaná vajíčka. Já sama je nejím, ale teta s Ryanem je mají rádi. Z toustovače mezitím vyskočili tousty a do kuchyně přišla teta.
„Dobré ráno, Lilly. Ty děláš snídani?" Teta si sedla na moji stoličku a já jí pod nos strčila talířek, kde byli připravené dva tousty, míchaná vajíčka a několik kousků slaniny.
„Proč ne? Probudila jsem se brzy a vy jste ještě spali. Dáš si kafe nebo džus?" Sama jsem si při těch slovech nabírala snídani. Samozřejmě bez tý vajíčkový blemcanice.
„Kafe, prosím." Teta byla zdvořilá i po ránu. Je taky z velmi slušné rodiny. Takováhle byla i máma. Ryan přišel dolů a sedl si vedle tety na stoličku.
„Aho, teto. Lilly připravena jít opět do školy?" Začal jíst z talířku, který jsem mu podala.
„Snad ano." Doufala jsem, že ano. Ale upřímně? Nejvíc jsem se bála toho jak se mám chovat ke Christině. A taky k Samovy. U ostatních to snad bude dobré.
Nalévala jsem Ryanovy džus a přikusovala jsem u toho svůj toust. Vzala jsem dvě jablka a dala je každé do jiného papírového sáčku. Dopila jsem džus a s Ryanem jsme vyrazili do školy.
Když jsme ke škole došli tak jsme se jako vždy rozloučili. Chvíli jsem se rozhlížela jestli nespatřím Christinu. Neviděla jsem ji. Tak jsem šla ke své skříňce. Podle rozvrhu máme mít angličtinu. Vzala jsem si tedy věci na daný předmět a šla jsem do třídy. Vešla jsem do třídy a pohledy padly na mě. ‚Nevědí o tom. Nevědí. Nevědí!' Přehrávalo se mi v hlavě. Nevšímala jsem si jejich pohledů a šla k dívce, která jako jediná nevzhlédla. Christina. Šla jsem přímo k ní.
„Ahoj Chris. Jak ti je?" Otočila se hned po oslovení. Zvedla se a hned mě objala. Já jsem jí objetí oplatila.
„Lilly?! Já myslela...?!"
„Pššš!!" V čas jsem ji okřikla. Nechtěla jsem, aby to někdo věděl. Chris zmlkla. Zazvonilo a my si sedli do společné lavice.

~~~

Před koncem hodiny se ze školního rozhlasu ozval ředitel.
„Všichni studenti i učitelé se po vyučování dostaví na dvůr školy. A prosím Lilly Groundovou a Christinu Stallonovou, aby se ihned dostavili do ředitelny." Domluvil a mě přejel mráz po zádech. ‚Co jsem provedla? A co Chris?' Podívala jsem se na Christinu. Ani ona nic netušila. Všechny pohledy ze třídy se na nás nechápavě podívaly. ‚Bezva!! Jsem opět ve škole a začína to takhle!! Fakt skvělé!!' Obě jsme vstaly a odešly ze třídy. Jen co jsme vyšly na chodbu obě jsme promluvily.
„Co po nás může chtít?" Promluvila jako první. Nic netušícím pohledem jsem se na ni podívala.
„Netuším. Nic jsme neudělaly." Po krátkém rozhovoru mě Chris chytla za ruku a obě jsme vyšly vstříc ředitelně.
Přede dveřmi ředitelny, jsme se pustily. Chris zaklepala a ozvalo se hlasité ‚vstupte' . Tak jsem šly. Každá z nás otevřela jednu polovinu dvoukřídlých dveří. Vstoupily jsme. Ředitel seděl za kancelářským stolem a něco sepisoval. Když jsme vešly, vzhlédl od papírů.
„Posaďte se děvčata." Poukázal na dvě křesílka před jeho stolem. Každá z nás si sedla do jednoho z nich a ani jsme nedutaly.
„Váš kamarád Josh Peters byl velmi nadaný chlapec" začal a já fakt neměla náladu na tyhle kecy. Jak byl úžasný, skvělý, jedinečný, že je ho velká škoda. Chtěla jsem mu něco říct, ale radši jsem ho nechala.
„Já a učitelský sbor jsme se dohodli mu na dvoře udělit památku. Bude tam pomník s jeho jménem a pár slov o něm. A kvůli tomu jste tady. Udělejte soupis a náčrtek, co by tam mělo být." Ředitel sepjal ruce na stole. Já jsem se zaklonila a opřela o křesílko.
„Fajn, já s Lilly to uděláme." Chris se na mě podívala. Jen jsem kývla hlavou.
„Dobře, můžete to udělat tady. Já vás nebudu rušit. Musím jít na dvůr připravit různé organizační věci." Vstal a odešel. Na stole nechal papír a tužku. Vzala jsem papír a tužku.
„Budeš kreslit?" Chris si přisedla blíž, aby viděla do papíru.
„No jestli chceš ty, tak můžeš" podala jsem jí tužku, ale ona odmítla. Nakreslila jsem obrys náhrobku. Do něj jsem psacím písmem napsala ‚Josh David Peters' . Chris mi diktovala co všechno tam mám napsat. Pod jeho jménem se tiskace objevila slova: ‚Byl to syn, přítel, kamarád a hlavně skvělí člověk. Myslíme na tebe. Budeš v našich srdcích a myslích navždy.' Vedle nákresu jsem ještě napsala, aby byl hrob z mramoru a slova byla zlatě.
Vzali jsme papír a šli hledat ředitele na dvůr školního areálu.
„Lilly? Už jsi byla na hřbitově? U ‚jeho' hrobu?" Zeptala se po cestě a zastavila na chodbě.
„Ne. Ještě jsem tam nebyla. Nedokázala jsem se tam jít podívat. Promiň" I já jsem se zastavila a otočila na Chris.
„Ne, neomlouvej se. Bylo to těžké i pro tebe. No, ale měla bys tam zajít, kvůli Joshovy." Přešla ke mě a chytla mě kolem ramen.
„Neboj určitě tam zajdu. Teď už, ale musíme jít" I já ji chytla kolem ramen a šly jsme dál po chodbě. Došly jsme na školní dvůr a zahlédly ředitele v hloučku učitelů, kteří neměli hodinu. Byli tam i uklízeči a školník Phillips. Přišly jsme k hloučku. Už dávno jsme se pustili kolem ramen.
„Pane řediteli? Máme to hotové." Promluvila na něj Christina. Ten k nám přišel a my mu předali papír. Přečetl si vše co bylo na papíře a souhlasil. Otočil se na školníka a řekl mu ať zavolá tam, kde se vyrábí pomníky a náhrobky - nevím jak se to jmenuje.
„Děkuji děvčata, můžete jít." Já i Chris jsme se otočily a šly zpět do třídy.