Ztráta

Ráno

Dělám si zápisek do svého deníku, v tom někdo zakřičí z chodby.
„Ryane, vstávej hned!" Volá teta Patricie na mého bratra. Já jsem už delší dobu vzhůru a před pár minutami jsem se potkala s tetou na chodbě, když jsem šla do koupelny. Nic jsme si však neřekli. Je 1. září a my musíme do školy. Bratr je o rok starší než já... tudíž ano je mu sedmnáct.
„Lilly! Ryane! Dolů! Hned!" Teta by si mohla vykřičet hlasivky. Tak jsem se tedy zvedla od svého deníku, zaklepala Ryanovy na dveře od pokoje a šla dolů. Zatočené schody jsem seběhla do chodby a z té jsem doprava šla přímo do kuchyně. Sedla jsem si k pultíku na stoličku a vzala si chleba s rybí pomazánkou.

„Dobré ráno Lilly. Neumíš pozdravit?" Začala teta která stála naproti.
„Ahoj teto" pozdravila jsem ji a pokračovala ve snídani. Teta na tohle byla háklivá. Vše muselo být dokonalé.
„Ahoj teto Patricie" pozdravil z vesela Ryan, aby nedopadl jako já. Nejspíš nás musel slyšet.
"Ahoj Ryane. Vidíš Lilly, že to jde i bez toho, abych to neustále připomínala."
„Jo, jo, jo. Já vím, ale... nechci do té školy. Musím tam jít? Nikoho tam neznám."
Já jsem přes léto nevytáhla paty z domu. A Ryan se mnou držel basu. Trávili jsme čas doma nebo na zahradě a většinou společně. Jak jinak, mysleli jsme na Los Angeles, na rodiče a na spoustu dalších vzpomínek. A to převážně na ty, co zažil on sám nebo se mnou. Já jsem žádné extra vzpomínky neměla, nejsem jako ostatní.
„Ano musíš tam a měla jsi jít přes léto taky někam ven, najít si přátele. Pak bys tam někoho znala." Ohradila se teta a hodila mě a bratrovi, který se mezitím najedl balíček.
„Svačina. Škola je za třetí ulicí. Mějte se a pokuste si najít nějaké přátele. A to mluvím hlavně k tobě Lilly!"
Poslední slova zněla až výhružně. Já i Ryan jsme šli do nové školy, kde jsme vůbec nic a nikoho neznali. Přešli jsme tři ulice a z dálky viděli školu. Byla vysoká. Velmi vysoká.
„Tak vzhůru do nové školy!" Zvolal Ryan a vykročil ke škole. Já jsem však zůstala stát. Nechtěla jsem tam.
„Ty nejdeš?" Otočil se na mě, když jsem nešla.
„No... nikoho tam neznám. A oni neznají mě" nechtěla jsem do té nové školy. Nechtěla.
„Přesně jak si řekla. Ty neznáš je a oni neznají tebe. Najdeš si nové přátele to je hlavní důvod proč tam jdeme."
„A já myslela kvůli tomu, abychom se učili a vzdělávali?" Rejpla jsem si do bratra a zaculila se. Ten mě šťouchl do ramene a pak mě kolem nich vzal a společně jsme vyšli vstříc nové škole.