Ztráta

Rozhodnutí

Probudím se. Neslyšela jsem zvonit budík a tak se na něj podívám. 5:37. Chci ještě spát, ale nemůžu usnout. Proto se zvednu z postele a vyberu si oblečení do školy. Černé kalhoty na kolenou roztrhané, bílé tričko s nápisem ‚I'm not optimisit. I'm not pessimist. I'm realist.‘ Přes hlavu si ještě přetáhnu mikinu. Prohlédnu se v zrcadle. V pokoji je šero tak toho stejně moc nevidím. Vlasy si stáhnu do culíku a sednu si k deníku.

‚Dnes mám v plánu učinit rozhodnutí. Sam nebo Theo? Bojím se, že si to ještě rozmyslím. Po dlouhých úvahách se, ale srdce a mozek dohodly. Bude to lepší pro mě, Thea i Sama. Pro všechny.‘

Nevydržím, prostě jen tak sedět. Zvednu se od stolu a jdu dolů do kuchyně. Udělám si snídani. Čaj a jablko. Připravím si ještě svačinu do školy. Opět jablko. Vrátím se nahoru i s jablkem a dám si ho do tašky. Ještě přejdu ke stolu a na papír napíšu:

‚Šla jsem do školy o něco dřív. Nemějte starosti.‘

Papír jsem pověsila na dveře od koupelny. Tam jsem měla jistotu, že ho Ryan i teta uvidí. Vzala jsem si tašku a vyrazila směr škola.

~~~

V půlce cesty jsem si svůj směr však rozmyslela. Musela jsem ho vidět. Celý týden se mi neozval.

~~~

Stojím teď před Samovo domem. Nevím jak bude reagovat jeho matka, až mě tu uvidí. Nechci to však řešit, proto zavolám Samovy na telefon.

„Ano? Tady Robertson.“ Nečekala jsem, že řekne tohle.

„Ehm, Same? Co blbneš? To jsem přece já.“ Nechápavě mu odpovím, ale usmívám se u toho.
„Lilly!? Bože můj! Promiň, máma mi smazala tvoje i Ryanovo telefonní číslo. Mám pocit, že jí dočista přeskočilo.“ Tak ten pocit mám teď taky.
„Děje se něco Lilly? Stalo se něco?“ Nevím co mám říct. Stalo se tolik věcí... Děje se tolik věcí... Stane se tolik věcí...
„

Jsem před tvým domem. Můžeš jít ven? Chci tě vidět...“ snažím se nemyslet na Thea. Je to, ale celkem těžké. A stále se bojím, že si své rozhodnutí rozmyslím.
„Hned jsem dole.“ Ukončil hovor a já se posadila na obrubník.
Uslyším za sebou jemné klapnutí dveří. Hned se otočím a zvednu. Sam ke mě doběhl a přitáhl si mě do objetí. Náhle mě i políbil. Neváhala jsem mu polibek oplatit.
„Same... Musíme si promluvit...“ zašeptala jsem. Odstoupila jsem od něj a vzala ho za ruku.
„Doprovodíš mě do školy?“ Stiskla jsem mu ruku. Jen se usmál a pohladil mě po tváři. Odešli jsme od jeho domu. Dokud jeho matka spala bylo to v pořádku. Podle Sama bude spát ještě dlouho, protože je po noční směně.

~~~

„Lilly, o čem si musíme promluvit?“ Zeptal se až po dlouhé době ticha. Byli jsme už jen pár metrů od školního areálu. Zhluboka jsem se nadechla a spustila.
„Měli bychom se rozejít. Tvoje máma má pravdu. Nejsem ten typ holky, co má na kluky dobrý vliv. Promiň...“ Bála jsem se jeho reakce, ale přesto jsem se mu po celou dobu dívala do očí. Ranil mě jeho pohled... Ale já ranila jeho... Otočila jsem se a odešla do školy. Sam mi nebránil.

~~~

Ve škole jsem byla jako tělo bez duše. Chris se mě snažila nějak odreagovat, ale nešlo to. K večeru ke mě přijde a přespí u mě celý víkend. Mám celé odpoledne na Thea. I jemu to musím sdělit.

~~~

Po škole jsem šla domů jen s Theem. Zůstali jsme spolu v parku. Našli jsme si místo, kde nás nikdo neuvidí. Theo ležel na zemi opřený o strom a já měla hlavu položenou v jeho klíně. Hladil mě po tváři a usmíval se.

„Theo...?“ Prolomila jsem naše krásné ticho.
„Ano?“ Posadila jsem se a podívala se mu do očí.
„Říkám to nerada, ale je konec.... Musíme se rozejít... Já nechci ubližovat tobě, Samovy a koneckonců ani sobě. Drásá mě to.... Drásá mě to všechno... Vidím jak se mnou chceš být a nemůžeš.... I já to tak mám... Vidím na Samovy jak si myslí, že je vše v pořádku, ale já mu lžu do tváře... Prostě musíme se rozejít... A neptám se... oznmuji to...“ Slzy mi unikli na poslední chvíli. V tu chvíli jsem i vstala. A rychlým krokem jsem odešla pryč. Nešla jsem domů.... Musela jsem ještě za někým jiným...

Za...

~~~

Zazvonila jsem na zvonek, který byl na dveřích. Bylo mi jedno, kdo otevře. Ale otevřela ona. Samova matka. Chtěla opět zavřít, ale já jsem už vstoupila do domu.
„Odejdi!“ Zakřičela na mě a chtěla mě chytnout za paži. Já jsem se jí však vysmekla a rozběhla se ke schodům do druhého patra. Vyběhla jsem je a zamířila k jeho pokoji. Bez zaklepání jsem vtrhla dovnitř. Sam seděl u stolu a držel v ruce tužku. Zavřela jsem za sebou dveře. Zahlédla jsem za sebou ještě jeho blížící se matku. Přetáhla jsem klíček dovnitř a zamkla.

„Otevři!!“ Zalomcovala s klikou, ale nic se nestalo. Nevšímala jsem si jí.
„Lilly...?“ Řekl téměř neslyšně. Přešla jsem k němu a objala ho. Tvář jsem zabořila do jeho tmavě modré mikiny, kterou měl na sobě.
„Same... Já... Já... Byla to chyba odpusť.... Byla jsem zmatená, myslela jsem, že to tak bude lepší, pro nás oba...“ Sam mě k sobě pevně přitiskl a utěšoval mě...
„Lilly... Bylo by pro mě tisíckrát těžší, žít bez tebe...“ zacouval se mnou k posteli a společně jsme si na ni lehli. Přitáhl si mě zpět do objetí a leželi jsme tam tak dlouho.... Jeho matka za dveřmi trpělivě vyčkávala... Když jsem chtěla odejít, propukla obrovská hádka. Sam stál částečně přede mnou a chránil mě vlastním tělem. Jeho matka však neustoupila a tak mě Sam nechal odejít samotnou.

~~~

Cestou domů jsem přemýšlela, jak s Chris strávíme víkend. Pak se do mé hlavy dostala jiná myšlenka.

‚Myslela jsem si, že je miluji oba stejně. Proto jsem se rozhodla rozejít se Samem i Theem. Když jsem to, ale udělala uvědomila jsem si, že to není tak docela pravda. Nelze milovat několik lidí stejným způsobem. A proto miluju Sama, jinak než Thea. Proto Sama miluju víc... Jen částečně, ale i ta část dnes hrála obrovskou roly.‘