Ztráta

Koupel, táborák a polibek

Po rozhovoru s Kannady uplynula hodina a kluci a holky se vrátili ze surfu. Ryan šel se Samem za mnou. Asi už nebyl podrážděný. Možná ho předtím jen něco vytočilo, ale proč jde vlastně i Sam? Došli až ke mě, ale nic neříkali.
„Stalo se něco?" Ptala jsem se jich, ale ani jeden z nich mi neráčil odpovědět. Ryan mě chytil za ruce a pomohl mi vstát. Zkroutil mi je však za záda a nechtěl mě pustit. Sam mi podrazil nohy a chytl mě za kotníky. Nesli mě na molo. Já jsem sebou házela ze strany na stranu, ale jim to bylo jedno. Nechtěli by mě pustit za jakoukoli cenu. Po chvíli jsem to vzdala, jelikož měli oba velkou sílu.
„Ano, něco se stalo. Nešla jsi do moře když jsme surfovali." Namítl Ryan. Proč bych tam však chodila, když oni měli prkna a stejně bych tam jen plavala na hladině? Došli se mnou až na molo třikrát se mnou zahoupali napravo a nalevo a nakonec mě i s oblečením hodili do moře. Mokrá!! Už zase!! A v oblečení!! Proletělo mi hlavou. Jen co jsem dopadla do vody. Měla jsem však nápad. Molo bylo dlouhé a zasahovalo až do menší hloubky moře. Plavala jsem tedy ke dnu a potom pod molo. Potichu jsem vylezla z vody a sledovala Sama a Ryana jak hledí do vody, smějí se a čekají až se vynořím. Potichounku jsem se vyhoupla na molo a došla až za ně a oba najednou s mojí pomocí spadli do vody. Jen co se vynořili podívali se na molo. Já jsem jen stála, ruce zkřížené na prsou a usmívala se na oba dva. Voda ze mě kapala. Sam připlaval až k molu, chytl se za okraj a vyhoupl se na molo. Já jsem instinktivně ustoupila dozadu, ale on mě chytl za pas přisunul k sobě a strčil do vody. Já jsem ho však stihla zachytit za košili a strhnout ho sebou. Do vody jsme dopadli na sebe, ale ihned jsme se zase rozdělili. Vynořili jsme se a Ryan to se smíchem pozoroval. Sam se začal smát taky a nakonec rozesmáli i mě. Slunce už zapadlo úplně, ale my jsme ve vodě byli dál. Plavali jsme sem a tam a vzájemně jsme si povídali. Dnes večer byl srpkovitý měsíc krásně vidět. Několik lidí už odešlo. Z lidí co tam zbylo jsem znala jen Johna, Kannady, Thea a Stephanie. Byli tam ještě dva kluci a jedna holka. Všichni tři jsme šli k nim a John - nevím jak a čím - rozdělal oheň. Snad nebude průser a půjde to uhasit.
„Jaká je voda?" Zeptal se posměšně jeden z kluků, když si Sam sedl vedle něho. Kluk měl hnědé nakrátko ostříhané vlasy a v nich černý melír.
„Slaná a mokrá Tobby, jakou bys čekal?" Rejpl si do něj Sam a všichni jsme se zasmáli. I já kupodivu.
„Moc vtipný. Studená nebo teplá?" Ptal se znovu Tobby.
„Teplá" řekl s klidem Sam a podíval se na mě. Usmál se a znovu se zadíval na Tobbyho. Druhý kluk, kterého jsem neznala přinesl dvě kytary. Jednu si nechal a druhou dal Samovy. Každý si sedl na opačnou stranu ohniště. Tím chci říct, že Sam si sedl vedle mě a ten druhý kluk tam zůstal. Sam si ladil kytaru, stejně jako druhý kluk. Začali hrát a k mému hodně velkému údivu i zpívat. Kannady s Johnem se k nim přidali. Potom i Stephanie, Theo, Tobby a neznámá dívka. I Ryan začal zpívat. Jen já jsem mlčela. Sam se začal dívat na mě a různě se usmívat jen, abych zpívala s nimi. Tím mě rozesmál a já začala zpívat. Nás posledních deset se rozešlo asi tak ve čtvrt na jednu ráno. Věděli jsme, že musíme další den do školy a tak jsme podle Johna šli dokud není pozdě. Cestou domů se jako první odpojil Tobby, Theo, Stephanie a neznámý kluk s neznámou dívkou. Myslím, že se jmenovali Alex a Aimy. Kannady se odpojila sama a Ryan ji šel ze zdvořilosti doprovodit. Překvapil mě. Já se Samem a Johnem jsme šli sami uprostřed silnice. Ne, že by mi to bylo nepříjemné - nemyslím silnici -, ale bylo mi zvláštně. Šla jsem uprostřed a John mě chytil kolem ramen.
„Tak jaký byl život v LA?" Ptal se John.
„Žilo se tam dobře" nic víc jsem mu říkat nechtěla, jelikož byl po pivu trochu opilí a chvilkama se i zakopával. Odbočil do ulice a já chtěla jít za ním, ale Sam mě chytl za loket.
„On dojde" pronesl „doprovodim tě. Jestli ti to nebude vadit?" Pustil moji ruku a ustoupil.
„Dobře, budu ráda." Usmála jsem se a vyšla vedle něho. Šli jsme mlčky, ale po chvíli mi začala být zima a mokré oblečení mi nijak nepomáhalo a společně s vlasy mi studili na kůži. Rucema jsem se objala a Sam si mě všiml jak se klepu.
„Je ti zima, co? Dal bych ti košili, ale je ze záhadného důvodu mokrá stejně jako zbytek mého oblečení." Usmál se na mě a já se zasmála.
„Já zimu přežiju. A hádám, že tím záhadným důvodem narážíš na mě, že? Ale ber to tak, že já jsem mokrá taky, díky tobě." Jednou rukou jsem se pustila a odstrčila ho. On jen klopýtl.
„No.. beru to tak, že na lodi jsem byl ve vodě kvůli tobě a na molu taky. Takže asi ano. Ten záhadný důvod budeš asi ty. A možná máš pravdu, asi jsme si kvit." Řekl s naprostou ironií v hlase a na oplátku strčil do mě. I já jsem jen klopýtla. Oba jsme se u toho zasmáli.
„Možná?" Zasmála jsem se a opět do něj strčila. On mě však chytnul a nenechal se odstrčit. Museli jsme projít parkem, aby jsme se dostali ke mě domů. V tak malém městě jsou dva krásné parky. Super. Řekla jsem si. V parku jsme do sebe, ale začali opět strkat. Strkali jsme do sebe tak dlouho, až jsem zakopla o výstupek na chodníku a spadla do trávy. Sam si ke mě podřepl a uviděl jak se dusím. Ano, doopravdy jsem se dusila, ale smíchy.
„Není ti nic?" Přesto se zeptal, aby se ujistil.
„Ne, není" dostala jsem ze sebe. Smála jsem se však pořád a začal se smát i on. Pak nás to přešlo a já ležela v trávě. On vedle mě jen seděl v podřepu a pozoroval mě. Podívala jsem se na něj a v tu chvíli to začalo. Oba jsme se začali smát znovu a tentokrát mnohem víc nahlas. Vstal a podal mi ruku. Já ji přijmula a on mě vytáhl na nohy. Chytl mě přitom jednou rukou kolem pasu a druhou mě pořád svíral ve své. Až teď jsem si uvědomila jak je vysoký a taky, že asi patnáct metrů od nás je můj dům.
„Měli bychom jít" pustil mě a odstoupil. Já si vzpomněla na slova Kannady: ‚Líbí se ti co?' Zahnala jsem ty myšlenky a mezitím jsme došli k mému domu. Já jsem si však sedla na bílé dřevěné schody, které k nám vedli.
„Ty nepůjdeš dovnitř?" Zeptal se a sedl si vedle mě.
„Ne, počkám na Ryana" pořád jsem myslela na ten incident v parku.
„Je ti zima, běž dovnitř a já mu půjdu naproti. Pak se ti ozvu."
„Ne, budu tu na něj čekat. A jenom tak ti svoje telefonní číslo nedám." Řekla jsem výhružně a pak se na něj usmála stylem 'ha prokoukla jsem tvůj plán'. On se zašklebil a ukázal rukou ať mu dám telefon. Protočila jsem oči a dala mu svůj telefon. On mi tam uložil svoje číslo a znovu mi ho dal.
„Když ti mi nedáš svoje neznamená to, že já ti svoje dát nemůžu." Pousmál se a opřel se zádama o další schod.
„Fajn" slyšela jsem jak se pousmál „dej mi svůj telefon." Okamžitě co jsem to dořekla si sedl do původní polohy a podal mi telefon. Zadala jsem mu tam svoje telefonní číslo, ale bezejmena."
„A co jméno?" Podával mi telefon zpět, ale já mu ruku odsunula. Byl to zvláštní dotyk, ale chytla jsem ho jen za zápěstí.
„To už snad víš..." nedořekla jsem větu, protože mě políbil na tvář. Lekla jsem se a chtěla ucuknout, ale to nebylo nutné, protože se vrátil zpět na své místo. Zůstala jsem sedět s pohledem upřeným na své boty a ani jsem nedutala.
„Promiň, jestli ti nemůžu dát přátelský polibek" omluvil se a já váhavě zvedla pohled.
„Přátelský? Ten ano, ale už to nedělej!" Varovala jsem ho a zadívala jsem se do jeho čistě modrých očí. No zase tak čisté nebyli. Asi spíš do šedivě modré.
„Ryan je tu." Jen co to řekl zvedl se a jako vždy mi podal ruku. Já si, ale tentokrát nebyla jistá. Přesto jsem ji přijala a on mě zvedl na nohy. Oba jsme šli k Ryanovy.
„Ryane! Konečně jsi doma!" Objala jsem ho a on mi objetí jako vždy oplatil. Pustil mě a s vražedným pohledem na Sama se s ním rozloučil a šel dovnitř. Už zase ten pohled.
„Měj se Lilly" řekl Sam a odcházel.
„Počkej!" Vykřikla jsem ještě než odešel úplně. Přišla jsem k němu a objala ho. I on mi objetí oplatil. Jemně jsem ho políbila na tvář a zašeptala do ucha.
„Přátelský" pustila jsem ho a odešla do domu.