Ztráta

Pravda

„Lilly, co se stalo?!" Přiběhl Ryan, až ke mě. Já ho objala a jen tak tak jsem udržela další slzy.
„Josh... on je mrtvý.... Byla jsem s ním a Christinou v NETHRIXu a když jsme šli domů napadl nás nějaký muž. Řval, že jsem strčila jeho bratra pod vlak a když se mě Josh zastal ten muž ho zastřelil. Mě střelil do ramene, ale jsem v pořádku." Knedlík v krku, který jsem cítila mi neumožňoval mluvit dál.
„Pane bože!!" Vyjekla teta a ruku si přitiskla ke rtům. V očích měla slzy. Přešla jsem k ní a ona mě objala. Obětí jsem jí oplatila. Pak mě pustila a šla ke Christině. Sedla si vedle ní a ruku jí položila na rameno.
„Ahoj Christino. Nepotřebuješ něco? Nechceš něco k pití?" Chris jen nepatrně pokývala hlavou. Teta vstala.
„Dojdu jí pro vodu. Hned jsem zpátky." Řekla nám teta. I když ta slova směřovala převážně na mě. Jen co teta zmizela za rohem, Ryan se obrátil na Sama.
„Co tu děláš ty?!!" Vyjel na něj zhurta. Nenávist v jeho hlase byla skoro hmatatelná.
„Ryane" klidnila jsem bratra „Sam jel se mnou sanitkou. Chtěl vědět, že budu v pořádku." Stoupla jsem si před Sama, čelem ke svému bratrovy. Ryan povytáhl obočí.
„Můžu s tebou mluvit, Lilly? O samotě?" Pohledem se nakrátko zaměřil na mě. Já jsem ho odvedla za roh k výtahu. Sam si mezitím sedl vedle Chris a něco jí začal povídat.
„Co s ním máš? Proč jsi s ním tak často?" Ryan měl po celou dobu zkřížené ruce na hrudi a teď se na mě začal dívat pro změnu podezíravým pohledem. Protočila jsem oči.
„Se Samem nic nemám. Jsme jen přátelé! A navíc je mi s ním dobře, proto jsem s ním často. A dneska jsem byla i s jinými přáteli. No a pokud jsi si nevšiml jeden z nich je mrtvý!!" Zvýšila jsem na bratra hlas, až mi do očí vhrkly slzy. Poprvé jsem na bratra byla zlejší než kdy jindy.
„Promiň. Já jen. Chci tě chránit Lilly, jak jen to jde. Nejsem si jistý, že Sam je tak dobrý, jak vypadá, ale vím, že tě má rád jako nikdo." Ryan zněl vážně a upřímně a já jsem věděla, že to takové i je. I když ty slova, že Sam není tak dobrý jak vypadá mi zaskočila. Jak, ale myslel, že...?
„Co chceš říct tím, že mě má rád jako nikdo?" V jeho očích se mihla laskavost, ale i smutek. ‚Proč??'
„Za těch pár dní co ho znám, jsem si všiml, že tě má rád víc než jako by jste byli přátelé. Jsem však rád, když tě vidím po dlouhé době se zase usmívat. Už léta jsem tě takhle neviděl." Jen co to řekl přitáhl si mě k sobě a pevně, ale přesto něžně mě objal. Byl to můj velký bráška. Objala jsem ho, ale byla jsem stále zamyšlená.
„Ale nechci, aby jsi s ním chodila..." dodal nakonec a pustil mě. Já odstoupila. Hrklo ve mě.
„Vím o něm něco, co ty ne a nechci, aby jsi tak dopadla." Odstoupila jsem od něj ještě kousek dál a podívala se mu zpříma do očí.
„Takže za a) Co mi to tu vykládáš?! Za b) Proč jsi najednou na Sama takový?! A za c) Chodit si můžu s kým chci!" Nedokázala jsem se ovládat a znovu jsem zvýšila hlas. Byla jsem rozrušená kvůli Joshovy a tyhle kecy ohledně Sama mi vážně nepomáhaly. Kort když Ryan mluvil v hádankách. Které naprosto nesnáším!
„Na pláži, když jsi se Samem odešla, Aimy mi o něm něco řekla. Prý spolu kdysi chodili a, když se s ním chtěla rozejít, on se jí prý pokusil znásilnit." Zněl vážně, ale já nevím, proč jsem mu nevěřila. I když mnou projela hrůza. On by toho přece nebyl schopný. Nebo ano? Zas tak dlouho ho neznám. Měla jsem z toho všeho guláš v hlavě a smíšené pocity. Bylo toho prostě moc! Přesto jsem poslouchala Ryana dál.
„Proto se poslední dobou chovám takhle" dodal a pak na mě tiše vykřikl.
„POČKEJ!! POČKEJ!! MOMENT!! TY S NÍM CHODÍŠ??!!" Tiše řval a chytl mě za ramena, až jsem se lekla.
„Ne se Samem nechodím. Chci, aby jsme byli jen přátelé." Sundala jsem jeho ruce z mých ramen. „To ty jsi ten, kdo si hned první den nebo na první pohled někoho najde" pak mi s mojí ‚super' inteligencí něco došlo „ale dnes ráno jsi nevypadal, že by ti vadilo, kdyby jsme spolu chodili." Založila jsem si ruce na hrudi.
„No původně jsem tomu totiž nevěřil, ale ve škole mi to ještě potvrdila Stephanie." Tak proto je teď takový.
Oba jsme se vrátili za Samem a Chris. Za pár minut přišla i teta. Sam věděl, že jsem v pohodě a chtěl odejít. Já ho šla doprovodit. Šli jsme k výtahu a, když přijel oba jsme nastoupili.
„Je mi moc líto jak na tebe Ryan vyletěl, omlouvám se za něj, ale mám pro to vysvětlení a musím se tě na něco zeptat. To je druhý důvod proč jdu s tebou." Ve výtahu jsem se k němu otočila čelem. I Sam se otočil a pohlédl nebo spíš shlédl mi do očí.
„Druhý? A jaký je ten první?" Usmál se úsměvem 'a lá jsem to nejsladší stvoření' .
„Chtěla jsem tě doprovodit" také jsem se usmála a on si vesele povzdechl.
„To jsem rád" znovu se usmál, ale méně než předtím. "No... tak se ptej..." řekl a tvářil se vážně, za což jsem byla ráda. ‚Ví o čem budu mluvit?'
„Předtím na pláži, když jsme spolu odešli tak prý Aimy řekla Ryanovy, že jsi s ní chodil." Odmlčela jsem se a spatřila v Samovo očích smutek. Pokračovala jsem. „Když se s tebou chtěla rozejít, pokusil si se jí znásilnit?" Odstoupila jsem od něho a on si mé reakce nejspíše všiml, protože ustoupil také. Vrátila jsem se na původní místo.
„Jo. Chodil jsem s Aimy, ale nejsem takový hajzl, abych se jí pokusil znásilnit. To já jsem se s ní rozešel. Ona mi na oplátku dělá tohle. Šíří o mě pomluvy a lži. Je jen pár lidí, kdo mi věří." Podíval se na mě zoufalým pohledem. ‚Já ho musela obejmout!!!' Chytla jsem ho pod rameny a objala ho. On mě obemkl v pase a na zádech a přivinul si mě k sobě. Sklonil hlavu a zabořil mi jí ke klíční kosti.
„Připiš si mě k těm, kdo ti věří" špitla jsem.
„Díky..." zašeptal mi do ucha. O chození jsem se zmiňovat nechtěla. Odtáhla jsem se od něj a zadívala se mu do zvláštních, ale úchvatných modrých očí.
„Nevěřila jsem tomu" dodala jsem poté.
„Vážně?? Proč??" Přiblížil se víc nežli jsem čekala a tak stál těsně u mě a shlížel mi do očí.
„Neznám tě sice moc dlouho, ale... ale vím, že bys to nikdy neudělal." Usmála jsem se na něj. S tím úsměvem se mi vybavil dnešní zápisek do deníku.

‚Rozhodla jsem se začít usmívat. Usmívat na lidi co mám ráda. Na Ryana, tetu Patricii, Sama, Christinu, Joshe, Johna, Kannady, Thea, Tobbyho. Víc lidí jsem si zatím neoblíbila, ale i toto je zatím veliký pokrok od doby co jsem přijela z Los Angeles. Chci se změnit a zase být šťastná.'

Výtah přijel do přízemí a my jsme vyšli ven. Parkoviště nebylo prázdné, ale ani úplně plné. Zastavila jsem se. ‚Musím se rozloučit.' Proletělo mi hlavou. Sam mě chytl za obě ruce a já sebou jemně škubla. Podívala jsem se mu do očí a on mi začal prsty hladit, po hřbetu rukou.
„Je mi to moc líto. Je mi ho moc líto. Joshe. Moc jsem ho neznal, ale bylo vidět, že jsi ho měla ráda. Záleželo ti na něm, jako na nikom." Obejmul mě a do očí se mi vzedmuli slzy. Začala jsem splašeně mrkat, abych slzy zahnala. Objetí jsem mu oplatila až po chvíli.
„Budeš v pořádku, viď?" Přitiskl si mě blíž k sobě.
„Jo. Myslím, že jo." Hlavu jsem si opřela o jeho pevnou hruď. Do vlasů mi dal něžný polibek. Několik minut jsme stáli v objetí a já nechtěla, aby mě pustil a odešel. Nechtěla jsem se vrátit zpět do nemocnice. Chtěla jsem tu zůstat s ‚ním' a nechat se objímat. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Trochu poodstoupil a vzal mi hlavu do dlaní. Chvíli jsem váhala jestli mě chce políbit, ale nakonec to neudělal. Rychle se otočil a odešel. Já jsem chvíli stála sama na parkovišti, dokud jsem se nerozhodla vrátit zpět.