Ztráta

Zábavní park

Já jsem jen stála s otevřenou pusou a zírala na obrovský zábavní park. Zamával mi rukou před obličejem a já ho konečně začala vnímat.
„Lilly?" Zeptal se pobaveným tónem. „Halo, Země volá Lilly!?" Dodal s ještě vetším pobavením.
„To si děláš legraci?" Konečně jsem se na něj podívala a on měl ten svůj typický úsměv 'a lá jsem to nejsladší stvoření'. Nevím proč, ale ten jeho úsměv měl takové svoje neodolatelné a roztomilé kouzlo, kterým by svedl každou dívku. Až na mě. No jinak řečeno ten úsměv byl sexy.
„Měl bych? Snad jsem ti slíbil, že ti zlepším náladu ne?" Už mě nevzal kolem ramen, ale šli jsme do zábavního parku.
„Moment!" Zastavila jsem a Sam se zastavil taky.
„Děje se něco?" Podíval se na mě váhavým pohledem.
„Já nemám peníze a..."
„Já ano, nebral bych tě sem, kdyby jsi si to měla platit sama." Nenechal mě domluvit a dlaně mi položil na ramena.
„Ne to ne! Nechci ti nic dlužit!" Snažila jsem se mu to rozmluvit, ale bylo to něco podobného jako by jste chtěli, aby vám pes vypočítal rovnici.
„Nic mi dlužit nebudeš." Usmíval se na mě a vypadal pobaveně.
„Proč ne?" Stále jsem ho nechápala.
„Ty jsi sem se mnou šla a já to na oplátku zaplatím." Znovu se usmál a vedl mě dál do zábavního parku.
„Kam to chceš přesně jít?" Ptala jsem se ho a on mě vedl dál a dál zábavním parkem.
„Tam kam si řekneš" znovu se usmál. ‚Co mu sakra je!!!???' Já jsem se rozhlížela.
„Co to kolo?" Zeptala jsem se a také jsem se hned dostala odpovědi.
„Jo dobře, ale až dýl teď tam jsou největší fronty. Teď bychom mohli jít třeba tamhle" ukázal na dům. Ne však na nějaký prostý dům, kde bydlí nějaká rodinka se psem a kočkou, kteří se vzájemně nenávidí - myslím toho psa a kočku - , ale na dům hrůzy.
„To si děláš...?" Ani jsem to nedořekla a chtěla se otočit.
„Ne, ne, ne. Tam půjdeš a slibuji, že příště bude kolo nebo něco co vybereš ty." Otočil mě k sobě a podíval se mi zhluboka do očí.
„Fajn" souhlasila jsem nakonec. Došli jsme tedy až k domu hrůzy a Sam zaplatil pro dvě osoby. Šli jsme k vozíku, který právě přijel. Sam s úsměvem otevřel dvířka a podal mi ruku abych mohla nastoupit. Já jsem také s nervózním úsměvem vložila svoji ruku do té jeho a nastoupila do vozíku. Sam nastoupil hned za mnou a zavřel dvířka. Už nebylo úniku.
„Tak co?" Zeptal se a já z toho neměla dobrý pocit.
„No necítím se zrovna dvakrát dobře... na co je tady ten řetěz?" Zvedla jsem ho a ukázala Samovy.
„Bezpečnostní řetěz. Podej mi ho." Dala jsem mu řetěz a on ho někde po své levé straně, kde byly dvířka zahákl.
Já jsem si skrčila nohy vedle sebe a čekala jsem co přijde. Vozík se rozjel a dveře před námi, se otevřeli. Sam měl pravou ruku rozloženou na zadním opěradle, což mi dodávalo trochu odvahy. Všude byla tma a ozývaly se různé skřeky a rány. Chvilkami i hrůzostrašný smích. Byla jsem v klidu dokud na mě ze zdi nevyskočil kostlivec. Z druhé strany na Sama vyskočil druhý a já trochu vyjekla.
„Jsi v pohodě?" Zeptal se nejistě a já jen přikývla. Všude byli strašidelné postavy a co chvilku na nás něco vyskočilo. Byla jsem už relativně klidná dokud za námi neběžel klaun, který měl sekeru a byl celý od krve. Pochopila jsem, že ta krev je jen barva a ten klaun je nějaký zaměstnanec - na robota byl moc ohebný - zábavního parku, ale ničeho na světě se nebojím víc než klaunů. Dalo by se říct, že mám Coulrofobii.* Stočila jsem se tak, že jsem se opírala čelem o Samavo rameno. Pravou rukou jsem mu svírala loket a druhou jsem zapletla do jeho dlaně.
„Co se děje? Jsi v pořádku?" Sevřel mi ruku a vzal za rameno.
„Je za námi pořád ten klaun?" Nechtěla jsem sama vzhlédnout kdyby tam ještě byl. Cítila jsem jak se Sam ohlédl a znovu vrátil hlavu zpět.
„Už tam není, je to v pořádku" snažil se mě uklidnit a já vzhlédla. Okem jsem se podívala dozadu, abych se ujistila, že tam vážně není a pak jsem už ‚celkem' v klidu dívala jen před sebe. Nohy jsem si dala pryč ze sedátka a sedla si blíž k Samovy. Ten mě jednou rukou objal za paži a tím si mě přitiskl blíž k sobě. Potom mě však opět pustil a chytl za ruku. Já u něho zůstala. Nic jsem neříkala na to, že si mě k sobě přitiskl a pak mě znova chytl za ruku, protože jsem nemusela myslet na toho klauna. Něco mi poklepalo na rameno.
„Tys mě poklepala na rameno?" Zeptal se mě dřív než já jeho.
„Na to samé jsem se chtěla zeptat tebe." V tu chvíli na nás vybafla ze stropu klauní hlava. Já jsem neskutečně zaječela. Sam se lekl, ale nejsem si jistá jestli náhodou ne mě. Hned co jsem ho uviděla zavřela jsem oči. Pevně jsem zmačkla Samovu dlaň a on se ohlédl. Zaplať pánbůh, že už tam nic nebylo. Po pár minutách jsme měli jízdu za sebou. HURÁ!!! Sam odepnul řetěz a podal mi ho, aby se nemusel přes mě naklánět. Já ho položila vedle sebe a oba jsme vystoupili. Pořád jsem ho držela za ruku a uvědomila jsem si to až když po nás lidi zajímavě a tak trošku divně pokukovali. Pustila jsem Samovu ruku a on se jen nahlas usmál.
„Vadí ti, když mě držíš za ruku?" Tón kterým to řekl, mě trochu zklamal, ale já jsem nemohla nic dělat.
„Nevadí mi držet tě za ruku, ale vadí mi pohledy ostatních..." ke konci věty jsem trochu ztišila hlas.
„A co si jich nevšímat?" Podíval se na mě a nastavil ruku dlaní nahoru, abych ho chytla.
„Hm?" Po tomto tónu jsem zvedla ruku a prsty propletla těmi jeho.
„Kam chceš jít teď?" Zeptal se a já se při těch slovech rozhlížela po zábavním parku a přemýšlela, jak mu splatit ten dům hrůzy. V tom jsem spatřila obrovskou horskou dráhu.
„Na horskou dráhu" podívala jsem se na něho a ve tváři měl vyděšený pohled.
„Ne, tam mě nedostaneš! Kamkoliv jinam, ale jen ne tam!" Otočil mě k sobě a i druhou rukou mě chytl za mojí. Já jsem se jen usmála...
„Já jsem musela do domu hrůzy, tak ty musíš na horskou dráhu!" Podívala jsem se mu zpříma do očí a usmála se. Najednou mi došlo, že netuším kolik je hodin.
„Moment! Kolik je hodin?" Zarazila jsem se a pustila Sama. V tašce kterou jsem měla u boku jsem začala hledat mobil. Nemohla jsem ho najít.
„Jsou čtyři, máš ještě čas neboj, ale jen na jednu atrakci... no a pokud vím chtěla jsi jít na to kolo." Zkřížil ruce na prsou, že nade mnou vyhrál a nemusí na horskou dráhu.
„No tak fajn.., ale příště tě na tu dráhu dostanu!" Chtěla jsem, aby to znělo výhružně, ale s ironií v hlase to tak moc neznělo.
„Příště? Ty sem se mnou snad ještě někdy půjdeš?" Zněl a vypadal překvapeně.
„Proč ne? Když jsme přátelé." Chytla jsem ho znovu za ruku a oba jsme vyšli k obrovskému kolu. Sam jako předtím zaplatil a oba jsme nastoupili do kabinky a jelikož byla malá musela jsem sedět těsně u něho. Tentokrát mi to bylo víc nepříjemné než v tom vozíku. Tam jsem se bála, kdežto tady...
„A co tví přátelé z LA jsi s nimi v kontaktu?" Zeptal se na jedno z témat o kterém jsem se nerada bavila.
„Ne, nejsem" víc jsem mu říkat nechtěla, ale nešlo ho odradit.
„Proč?" Otočil se na mě a opřel si ruku o zadní opěradlo. Já jsem se posunula od něho dál, jak jen to šlo.
„Neměla jsem tam přátele. A upřímně? Divím se, že je mám tady." Vím, že jsem to přehnala, ale nedokázala jsem se udržet.
„Aha. Takže... by jsi byla... raději bez přátel?" Podíval se na mě zklamaným pohledem.
„Takhle jsem to nemyslela" zašeptala jsem a pohled jsem odvrátila na město, které bylo z té výšky krásně vidět a při západu slunce to bylo úchvatné.
„Jak tedy?" Otočila jsem se na něj po slovech, které řekl svým přívětivým hlasem. On se usmál.
„V Los Angeles jsem už od školky neměla přátele. Na základce ani na střední to nebylo jiné. Odjakživa jsem si vystačila jen s Ryanem, který byl hodně často se mnou. Nikdo si mě nevšímal a tak jsem se naučila na oplátku nevšímat si jich. Byla jsem ta zvláštní co chodí - teď jste měli vidět jeho pohled. Úplně vyděšený! - po škole na hřbitov psát si svůj deník. Když jsme se sem přestěhovali tak jsem já ani Ryan celé léto neodešli z domu. Byli jsme pořád doma nebo na zahradě a jako vždy spolu. Nečekala jsem, že bych mohla mít přátele. Ryan i teta chtěli, abych si je našla, ale já je ignorovala. Dokud se první den školy neobjevil Josh s Christinou a poté ty a ostatní. Poprvé mám přátele a je to pro mě zvláštní, proto promiň, že jsem se tak chovala. Vážně mě překvapilo, že se tady na mě lidé nekoukají stejně jako v LA." Odmlčela jsem se po dlouhé slohovce co jsem právě řekla a znovu se zadívala na město.
„Nikdo tě tu nezná, tak proč by tě měli soudit?" Váhavě mě chytil levou rukou za ruku a čekal na odpověď. Tu však nedostal. Pravou rukou mě chytl kolem ramen a já jsem si opřela hlavu o jeho rameno. Z jednoho oka mi stekla slza. Po zbytek jízdy jsme byli zticha. Napsala jsem Chris, aby na mě nečekali v parku a napsali mi kde je bar do kterého chtějí jít. Odpověď jsem dostala až později. Vystoupili jsme a šli domů. Bylo půl páté a já měla být za hodinu v místním baru. O čem Sam neměl ani tušení, jelikož si myslel, že jdu do kina. Celou cestu ke mě domů jsme moc nemluvili a před domem se rozloučili objetím a Sam šel pryč.

* vysvětlení: Strach/fobie z klaunů.