Raziel-Anděl Osudu✔️

1.Kapitola

Raziel
  ,,Co si to teď řekl Gabrieli?" řekl jsem nevěřícně a pro jistotu udělal pár kroků zpět do obýváku, co kdybych se přeci jen přeslechl.
  ,,Slyšel si dobře Razieli, od zítra nastupuješ do školy. Mezi normální lidi." zopakoval mi Gabriel a já se opřel o rám velkých, dvoukřídlých dveří které byly mezi halou se schodištěm a obývákem.
  ,,Proč bych to měl jako dělat?" zašklebil jsem se když jsem svou opřenou hlavu vrátil zase zpět do původní pozice a Ami s Gabrielem se na sebe podívali jako starostlivý rodiče.
Proč bych měl zatraceně chodit do nějaké hloupé školy? Nemám už teď dost práce? Temnota a Světlo mě dost zaměstnávají. Jsem anděl osudu sakra, to já našeptávám sebevrahům, to já řídím osudy lidí. Sice ne všech, ale i těch pár co mi ty dva protiklady určí je na mě až dost. Je pro mě občas těžké jejich příkazy poslechnout, ale zatím jsem ani jednou nezklamal.
Proč mě chtějí takhle mučit? Proč škola?
  ,,Razieli, musíš taky poznat životy obyčejných lidí. Ber to jako součást tvého výcviku. Ne vždy tu bude Rada, která ti řekne co máš dělat. Když si tě někdo zavolá, budeš se muset sám rozhodnout jakou cestu tomu člověku určíš." vysvětlil mi Gabriel a já pokroutil očima. Určíš...copak už teď nemám vládu nad svým rozhodnutím?
  ,,Třeba tam poznáš nějakou dívku." promluvila Ami a já k ní okamžitě zvedl oči od dopisu který jsem žmoulal v ruce.
  ,,Takže tohle je váš plán?" vykřikl jsem.
  ,,Tohle chcete? Abych si našel holku a vypadl odtud?" zakřičel jsem a Gabriel se zvedl ze svého místa. Byl jsem naštvaný, ale jeho jsem uznával jako autoritu, jako přítele a učitele. Nebylo lehké udržet si zamračený výraz, když ke mě přišel a položil mi obě ruce na ramena.
  ,,Razieli, jistě, že nechceme aby si odešel...chceme jen abys byl šťastný, aby sis našel někoho kdo nahradí tvoje knihy a kdo uklidní tvůj hněv."
  ,,Gabrieli...tohle se nikdy nestane." vydechl jsem, vysmekl se z jeho rukou a pro jistotu odešel do svého pokoje, kde jsem za sebou práskl dveřmi.
  ,,Láska...co s ní všichni mají? Vždyť to kvůli ní lidé páchají sebevraždy, to kvůli ní lidé trpí a oni chtějí abych něco takového cítil i já?" mluvil jsem sám k sobě zatímco jsem přecházel po pokoji. Za těch pár měsíců co mě Gabriel učil jsem pochopil jedno. Láska je sice v mnoha ohledech krásná, ale i bolestivá a já se toho prostě nebudu účastnit. Plus...co mám v té škole jako dělat? Vždyť vlastně nic neumím, sice Gabriel říká jak chytrý a učenlivý jsem, ale sakra...co mám dělat ve škole?
Ještě pořád jsem byl naštvaný, že mi to řekl až teď, ale na druhou stranu jsem byl rád, že se o mě to takhle starají.
Sedl jsem si na okraj parapetu a podíval se ven. Byl konec léta, sice ještě svítilo slunce tak silně až to nebylo hezké, ale už byl ve vzduchu cítí blížící se podzim. Moc se na něj těším, na všechny ty barvy které mi Gabriel ukazoval a které jsem zažil jen jako malý chlapec. Bohužel, pro mě znamenal podzimní čas i víc práce jakožto anděla osudu. S podzimem přichází, podle Gabriela, na lidi deprese. Netěšil jsem se, vůbec jsem se netešil. To proto jsem nechápal proč mě chtějí upíchnout do lidské školy. Nevím co se mi příčilo víc, jestli to být našeptávač, nebo student.
  ,,Razieli?" ozvalo se za dveřmi a já si povzdechl. Ženský hlas znamenal jedině Ami.
  ,,Ami, nech mě na pokoji." zabručel jsem, ale dveře se i tak otevřely.
  ,,Pořád jsi naštvaný?" zeptala se a potichu za sebou zavřela dveře.
  ,,Co myslíš?"
  ,,Gabriel to myslí dobře. Jsi tu stále zavřený. Je čas začít i žít." řekla milým hlasem a posadila se naproti mě na parapet okna.
  ,,Žít...copak nežiju? Nechápu co tím Gabriel sleduje." vydechl jsem a znovu se podíval z okna.
  ,,Víš, on si moc dobře uvědomuje, že je v tobě i temná stránka. Myslí si, že snad láska k dívce, by tě udržela na světle."
  ,,Ale Ami..." vykřikl jsem a vstal ze svého místa.
  ,,...já přeci po žádný lásce netoužím!" dokončil jsem a otočil se k ní čelem.
  ,,Myslíš, že nevím co dělá láska s lidmi? Romeo a Julie...to je fajn příklad." usmál jsem se hořce a sedl si na postel. Opravdu jsem netoužil skončit jako ti dva.
  ,,Vidíš to moc tragicky Razieli, láska je přeci krásná." řekla zasněně a já se pro jistotu natáhl na záda.
  ,,Tobě se to říká...si anděl lásky." vydechl jsem a zavřel oči.
  ,,Čeká tě zajímavá budoucnost." slyšel jsem a znovu oči otevřel.
  ,,Gabriel to viděl, že ano? Viděl mou budoucnost?" zamračil jsem se a Ami se objevila nade mnou. Usmívala se a to znamenalo jedno. Viděl.
  ,,Jak se jmenuje?" zeptal jsem se a Ami se usmála ještě víc, zřejmě potěšena mým zájmem.
  ,,Veronica." řekla a odešla z mého pokoje.
  ,,Veronica."
Fajn. Stačí abych se vyhýbal všemu co nese tohle jméno a bude to dobré.