Raziel-Anděl Osudu✔️

28.Kapitola

Raziel
Křičel jsem a prosil je, ale nikdo mě neposlouchal. Nemohl jsem nic dělat, nic kromě bušení do mříží a proklínání Lucifera.
Udělali to a já se na to musel dívat. Bylo mi zle, zle z nich a sebe samého. Jak jsem mohl dopustit aby se tohle stalo.
Všichni, všech pět démonů, v čele s Bastienem, si s Veronicou užili a ona se nebránila. Nepohnula se a nevydala ani hlásku. Její tělo bylo plné modřin, kousanců a škrábanců. Chtělo se mi zvracet.
Nechali ji tam ležet a ti čtyři odešli. Zůstal jen Bastien, který se oblékal. Seděl jsem v nejodlehlejší části své cely, s pokrčenými koleny a hlavou v dlaních. Tohle jsem podělal.
  ,,Líbilo se ti to?" zeptal se mě Bastien a já pomalu zvedl hlavu. Doufal jsem, že můj nenávistný výraz mluví za vše. Kéž bych dokázal zabíjet pohledem.
  ,,Víš co je na tom nejlepší? Že ona ví co se děje kolem ní. Její vědomí v jejím těle pořád je, jenomže je v moci Lucifera a udělá vše co ji řekne. Za tou figurínou je to pořád Veronica. A víš co je ještě lepší? Já mám tu schopnost ji slyšet, a ten křik byl přímo úžasný. To se ani nedá popsat. Volala tvé jméno, prosila tě, smůla, tys ji nemohl slyšet. Možná ti to umožním. Ty teď vidíš jak tam jen tak leží, ale ve skutečnosti brečí." usmíval se Bastien, já v tu chvíli vyskočil na nohy a v okamžiku jsem byl u mříží, které mě od nich dělili.
  ,,Zabiju tě Bastiene, donutím tě prosit o milost. Donutím tě zešílet!" zakřičel jsem na něj, ale on se jen usmál.
  ,,Ale ne, Razieli. To já tě přinutím zbláznit se a podlehnout Luciferovi." řekl mi klidně a podíval se na Veronicu. V ten okamžik jsem uslyšel její pláč a její nahé tělo se stočilo do klubíčka.
  ,,Veronico!" zakřičel jsem na ni, ale ona se rozplakala ještě víc.
  ,,Ty zrůdo!" zařval jsem na Bastiena, ale jeho to v jeho krocích nezastavilo. Přišel k Veronice a hrubě ji chytl za vlasy, vykřikla a on ji donutil aby si klekla.
  ,,Okamžitě jí pusť!"
  ,,Nemusím tě poslouchat a kromě toho, tahle holka musí padnout. Proto..." odmlčel se, hodil jí na zem a za neustálého křiku, který jsem vydával já a Veronica, si ji znovu vzal.
Slyšel jsem jí jak volá mé jméno, prosí mě i proklíná, ale nemohl jsem nic dělat. Pak, jako blesk, mě neskutečně píchlo v hrudníku. Zakřičel jsem a padl na zem, ta bolest mě naprosto ochromila a ke všemu jsem nemohl dýchat. Pořád jsem Veronicu slyšel a trhalo mi to uši.
  ,,Už dost!" zakřičel jsem z plných plic a pak se celý svět ponořil do bílého oslnivého světla. 

Bastien

Bylo uspokojující vidět jak oba trpí, ale potom co Raziel zakřičel, jsem byl nucen přestat. Z jeho těla vystřelila bílá záře, která mě oslepila. Zastavil jsem se a díval se směrem k jeho cele. Ta záře nepolevovala, tohle jsem nikdy neviděl. I ta holka přestala naříkat a dívala se spolu se mnou. Zvedl jsem se a vydal jsem se k jeho cele, ale to se záhy ukázalo jako moc špatný nápad. Jakmile jsem byl kousek od mříží, vystřelila skrz ně, zářivě bílá ruka a chytla mě kolem hrdla. Zároveň světlo kolem pomalu zhasínalo a já vykulil oči.

Nemohl jsem dýchat, ani křičet a ať jsem se snažil jak jsem chtěl, nedokázal jsem se osvobodit. Raziel se změnil. Jeho postava byla vyšší a jeho, dřív modré oči, teď bíle zářily. Jako dvě baterky, bez jakékoliv jiné barvy.

  ,,Lu...Lucifere." vysoukal jsem ze sebe a přál si aby mě slyšel.

Lucifer

Nevím proč mě Bastien volal, ale šel jsem do vězení abych se podíval co se děje.

  ,,Bastiene?" zavolal jsem ho, ale když jsem přišel k cele Raziela a Veronicy, nebyl tam. Ovšem po krátkém zkoumání jsem si něčeho všiml. Bastien tam nebyl fyzicky, ale jeho pozůstatky byly doslova rozprsknuté všude kolem. Nevěřícně jsem se na tu spoušť díval.

  ,,Co se stalo?" zeptal jsem se, ale odpověď jsem nedostal. Raziel seděl v koutě své cely s pokrčenými koleny a čelem položeným na nich, a Veronica, ta  se tiskla k druhé straně své cely, co nejdál od něj.

  ,,Razieli!" zakřičel jsem na něj a on pomalu zvedl hlavu. Nadechl jsem se úžasem. Jeho oči bíle zářily a jeho nenávistný pohled byl přímo úžasný.

  ,,Páni." vydechl jsem a Raziel se postavil. Podíval jsem se na Veronicu, která s každým Razielovým krokem udělala protipohyb aby byla co nejdál. Kdyby mohla určitě by se byla ráda vsákla do zdi.

  ,,Velkolepé!" zaradoval jsem se a když Raziel přišel k mřížím, pořádně jsem si ho prohlédl. Byl pořád stejný, jen ty oči.

  ,,Křídla!" poručil jsem mu a Raziel se usmál pokřiveným úsměvem. Hned na to zavřel oči a když je prudce otevřel zároveň se ukázaly i jeho křídla. Znovu jsem zalapal po dechu a zatoužil jsem si radostí zatančit.

  ,,Můj ty světe, to je ale nádhera!" řekl jsem nadšením skoro bez sebe, a rychle jsem otevřel jeho celu abych se na tu krásu mohl lépe podívat. Jeho křídla byla bílá a dokonce, stejně jako jeho oči, zářila. Znovu jsem zatleskal, tohle jsem ještě nikdy neviděl.

  ,,Jsi mi oddaný?" zeptal jsem se za jeho zády a Raziel ke mě otočil hlavu. Pak dlouze kývl a já se doširoka usmál.

  ,,Jste zrůda! Co jste to s ním udělal?" vykřikla na mě Veronica a já se na ní podíval. Pak mě napadl geniální nápad jak otestovat Razielovu oddanost. Přímo tady, před mýma očima.

  ,,Razieli? Zabij ji." přikázal jsem mu a on krátce kývl na souhlas.  V tu samou chvíli se objevil před Veronicou a ona leknutím vykřikla.

  ,,No tohle!" vykřikl jsem znovu já. On se umí přemisťovat!

  ,,Razieli! To jsem já! Veronica! Prosím! Neposlouchej ho!" prosila ho, ale on jí za hrdlo zvedl ze země a pak i nad úroveň podlahy. Bylo úžasné vidět jak ta holka sípe a snaží se osvobodit. Jenže nejlepší na tom všem byla Razielova oddanost. Mě.

  ,,Mi...miluji tě." zašeptala Veronica, ale s Razielem to ani nepohnulo. Najednou se objevilo oslnivé bílé světlo, ozval se výkřik té holky a když světlo pohaslo, ležela na zemi s dírou v hrudníku.

Chybělo jí srdce.

Byla mrtvá.