Raziel-Anděl Osudu✔️

31.Kapitola

*Pro tebe Pitomečku*

Azrael

Tolik jsem se těšil na to, až bude Ariel konečně nesmrtelná.

„Ty se snad těšíš víc než já!" posmívala se mi Ariel, která byla opřená o moje rameno. Seděli jsme v obýváku a jediný kdo tu kromě nás byl, byla Veronica. Procházela Gabrielovu knihovnu. Byl na ní smutný pohled, protože žádnou z těch knih nemohla vzít do ruky.

„Raziel se zblázní, až se vrátí." zašeptala mi Ariel a já jí pohladil po vlasech. Nevěděl jsem o na to říct. Sice jsem i já věděl jaký je, ale také jsem věděl to ostatní, co se týkalo Veronicy.

„Vy si opravdu myslíte, že mě měl rád?" ozvala se Veronica a otočila se k nám. Ariel se narovnala a propletla si prsty na rukou s mými.

„Veronico, podle Gabriela jsi Razielův osud. Už tehdy, když vás srazil ten kamion..."

Ariel se odmlčela, protože Veronica ztuhla a její ruce se spustily k tělu.

„Ty si na to vlastně nepamatuješ..." řekla Ariel pomalu a Veronica udělala pár kroků k nám.

„Gabriel vám oběma vymazal vzpomínky Veronico. Znáš Raziela už ze školy. Hned ten první den kdy tam nastoupil, tě vezl domů a Lucifer zařídil, aby vás srazil kamion. Tak to vlastně všechno začalo." řekla jí a Veronica se k nám otočila zády.

Dlouhou dobu se nic nedělo, než začala plakat a vyběhla z domu. Skrz velké okno.

„Co jsem udělala?" Ariel se obrátila na mě a já jí dal pusu na čelo.

„V podstatě si jí řekla, že za všechno může ona."

„Ale to ne!" vykřikla Ariel a v tu chvíli byla na nohou.

„Půjdu jí najít." rozhodla se a já se zvedl taky.

„Počkej, půjdu s tebou." usmál jsem se a vzal jsem jí kolem ramen.

Večer téhož dne

Veronicu jsme našli hned za domem. Seděla na kraji lesa a s pokrčenými koleny plakala. S Ariel jsme jí vysvětlili, že ona rozhodně za nic nemůže a že jediný kdo za to může je Lucifer. Uklidnila se, a i když jsme ji zřejmě nepřesvědčili, teď je tu s námi.

„Ariel?" natáhl Gabriel ruku k Ariel a ta se podívala nejdřív na mě.

„Zvládneš to." usmál jsem a trochu jsem jí strčil ke Gabrielovi, který ji chytil za ruku.

„Nebude to bolet, neboj." usmál se na ní a postavil si ji naproti sobě. Pak se kolem sebe rozhlédl.

„Běžte radši kousek dál." řekl nám a všichni jsme odstoupili. Byli jsme v obýváku, největší místnosti celého domu a jemu to bylo málo. Co kdyby si ty křídla nechal trochu zkrátit? Jen co jsem dokončil myšlenku, se na mě Gabriel podíval.

„Mlčím." řekl jsem a on dal Ariel ruce na ramena.

„Zavři oči." usmál se na ní a ona okamžitě poslechla. Hned na to se začala Gabrielova hruď pomalu rozsvěcovat jako lampička.

„Azraeli, nepřirovnávej mě k žádnému elektrickému přístroji." ozval se Gabriel přísně a já se usmál. Od té doby co mi může číst myšlenky, snad ještě neopustil mou hlavu.

„Dobře, už jsem ticho." řekl jsem, ale Gabriel mi už nevěnoval pozornost. Plně se soustředil na to, co dělal. Dělal mojí Ariel nesmrtelnou.

„Jak dlouho to bude trvat?" zašeptal mi tichý hlas u ramene a já se nepatrně otočil. Za mnou stála Veronica.

„Nemělo by to trvat dlouho, v podstatě dá Ariel kus své podstaty. Je pěkný se na to dívat." usmál jsem se pyšně a znovu jsem se otočil k těm dvěma. Z Gabriela zrovna vystoupila svítící koule o velikosti tenisáku a jeho křídla se uvolnila ze svého sevření.

„Pozor!" vykřikl jsem, ale i tak jedno z křídel zavadilo o Michaela, kterého ten náraz svalil na sedačku.

„V pohodě! Jsem v pohodě." zakřičel na nás a Ami nesouhlasně zakroutila hlavou.

„Říkal, ať jdeme dál." zašklebil jsem se škodolibě a Ami vrhla rozzlobený pohled i na mě.

Gabriela nic z toho nevyrušilo, a dokonce jsem ho podezíral z toho, že to Michaelovi udělal schválně, on ale v klidu pokračoval. Svítící koule se teď dostala až k Ariel. Zadržel jsem dech, a jakmile jí světlo proniklo do srdce, hlasitě vydechla, jakoby zadržovala dech spolu se mnou. V tu chvíli jí Gabriel zabalil do svých křídel a nás skoro oslepila záře, která se rozhostila uvnitř.

„To je úžasné." vydechla Veronica a já se na ní na malý okamžik zadíval. Světlo, které se linulo z Gabriela, jí neprostupovalo, odrážela ho a vypadala tak trochu jako zrcadlo. Zvláštní.

„Azraeli?" probral mě Gabrielův hlas a já mu zase začal věnovat pozornost. Už skončil a držel Ariel v náruči.

„Vezmu jí nahoru."

S tím jsem si od něj Ariel vzal a pomalu jsem vyšel schody.

„Díky Gabriely." řekl jsem ještě a on přikývl. Byl jsem rád, že je Ariel konečně nesmrtelná, ale Veronica byla záhada, kterou bych měl rozluštit. Podle Gabriela by měla být jako duch, rozhodně by neměla světlo odrážet. Možná ještě existuje způsob jak jí dostat zpět.

Možná.