Raziel-Anděl Osudu✔️

17.Kapitola

Raziel
Nevím proč, ale představa toho, že bych měl tu holku zabít, se mi nelíbila. Nedokázal jsem si to vysvětlit, přece jí neznám, ale něco uvnitř mě se nepříjemně svíralo. Že by se ozvalo moje svědomí? Blbost. Vždyť žádné svědomí nemám.
Od té doby co mě Lucifer poslal na zem, uběhly dvě hodiny. Seděl jsem na stromě u mostu sebevrahů a čekal na ní. Nikdo kromě mě tu nebyl a tak by neměl být problém jí poznat.
Podíval jsem se na měsíc, který mi svítil nad hlavou, bylo něco málo po druhé hodině v noci.
Zrovna když jsem si chtěl přesednout, protože mě za ten čas co tu čekám, už bolel zadek, jsem zaslechl kroky.
Použil jsem svou neviditelnost a obrátil jsem se tam odkud jsem kroky slyšel. Netrvalo to dlouho a uviděl jsem jí, ve světle pouličních lamp a měsíce jsem mohl rozeznat její drobnou postavu. Mohla mít tak metr šedesát, dlouhé černé vlasy měla rozpuštěné a trochu rozcuchané. Triko bylo roztrhané a džíny na kolenou taky. Zamračil jsem se, to mě Lucifer poslal za takovou chudinkou? Ach jo.
Prošla pod stromem na kterém jsem seděl a já si jí mohl lépe prohlédnout, v obličeji byla špinavá a tvořili se jí modřiny. Ruce si tiskla k tělu snad ze strachu nebo protože jí byla zima. Vzlykala.
Zastavila se u zábradlí asi patnáct metrů ode mě a tak jsem neslyšně seskočil na zem a šel pomalu za ní.
  ,,Proč já? Proč zrovna já, do háje?!" zakřičela do tmy a já se usmál. To je život holka. Ovšem moje radost netrvala dlouho, protivil se mi vlastní sarkazmus.
Šel jsem pomalu k ní a snad se mi na malou chvíli zdálo, že natočila hlavu mým směrem, ale to byla hloupost, nemohla mě vidět a ani slyšet pokud jsem to sám nechtěl.
  ,,Proč zrovna já musím mít takový život?" ptala se řeky pod sebou a dál brečela. Naklonil jsem hlavu na stranu. Co se jí asi stalo? Byl jsem skoro u ní, když se rozhodla přelést zábradlí na druhou stranu. Chystala se skočit, super, to tu nebudu mít co na práci.
Opřel jsem se rukama o zábradlí těsně vedle ní. Hlasitě vydechla a podívala se k nebi.
  ,,Je tam nahoře nebe?" zeptala se a já měl pocit, že tu otázku položila přímo mně.
  ,,Hm, asi stejně půjdu do pekla." odpověděla si a já se usmál.
  ,,Ale řekni, je tam nebe?" zeptala se a podívala se přímo na mě. Ztuhl jsem, její zelené oči se dívaly přímo do mých, ale ona mě preci nemohla vidět.
Rozhodl jsem se to otestovat a roztáhl jsem svá křídla. Její pohled se podíval za mě a usmála se smutným úsměvem.
  ,,Řekni anděli, je tam nebe?" zeptala se znova a já si povzdechl.
  ,,Ano, ale máš pravdu, tebe čekají dole." odpověděl jsem a byl jsem si tak jistý, že mě neslyšela, že jsem se zadíval na odraz měsíce na vodní hladině.
  ,,Jsi smutný." podotkla a já se na ní podíval. Znovu se dívala přímo na mě.  Tohle už prostě nemohla být náhoda.
  ,,Ehm...ty mě vidíš?" zeptal jsem se pro změnu já.
  ,,Ano." odpověděla a teď to byla ona kdo se podíval na vodní hladinu hluboko pod námi.
  ,,Bolí to?" zašeptala.
  ,,Umírání? Ne. Bude to rychlé, ale ten  náraz bude bolet. Náraz na vodní hladinu tě zbaví vědomí, utopíš se." řekl jsem jí protože přesně tohle jí čekalo. Viděl jsem to už mockrát.
  ,,Hm."
  ,,Proč chceš vůbec zemřít?" zeptal jsem se a sám jsem se pozastavil nad tím, proč se s ní o tom bavím. Mám jí přeci donutit skočit.
  ,,Můj život je jedna velká katastrofa. Už tu dál žít nechci. Před nějakou dobou mě srazilo auto a já mám od té doby pocit, že jsem na něco zapomněla, na něco moc pěkného. Jako jsou tvoje oči." usmála se a trochu se začervenala.
  ,,Víš kdo jsem?"
  ,,Jsi ten nejhezčí anděl, jakého jsem kdy viděla. Vlastně jsi jediný...máš zvláštní křídla a ty oči..." odmlčela se a dívala se na mě jakoby hledala něco co ztratila.
  ,,...musíš být hodný, i když jsi smutný." dořekla a znovu se podívala na hladinu pod sebou.
  ,,Nejsem hodný, jsem anděl osudu a sloužím Luciferovi." řekl jsem jí a ona se na mě znovu podívala.
  ,,Jak se jmenuješ?"
  ,,Raziel." odpověděl jsem jí hned a nemohl jsem z ní spustit oči. Její zelený pohled ve mně způsoboval něco co jsem zapomněl před dávnou dobou. Lítost a potřebu chránit.
Než jsem se vzpamatoval natáhla ke mě jednu ruku a položila mi jí na tvář.
  ,,Myslím, že k Luciferovi nepatříš, ale on je v pekle a tam půjdu i já. Bylo by hezké někoho tam znát." řekla a dala mi pusu na tvář.
  ,,Všechno zapomeneš." odpověděl jsem a ona se usmála.
  ,,Já vím."
S těmi slovy se pustila a odevzdaně padala vstříc temné vodě. Až teprve když její drobné, křehké tělo dopadlo na vodní hladinu, jsem se vznesl.

♡♡♡
Ahojky tak se znovu omlouvám za zpoždění...ach jo.
Další kapitolu přidám v sobotu 25.2.2017.
Beatrisie Rosseau
♡♡♡