Raziel-Anděl Osudu✔️

11.Kapitola

O pár dní později
Veronica
Od té doby co mě propustili z nemocnice je můj život nějak jiný. Ještě pořád nesmím chodit do školy a tak trávím dny tady.
Byla jsem hluboko v lese na jedné mýtině a dívala se na mraky nad sebou. Už začínalo být chladno, ruce mě zábly, ale mě na tom nezáleželo. Všechno bylo lepší než být doma a dívat se na rodiče. Nenáviděla jsem tu díru. Od té doby co se od nás odstěhovala má starší sestra to bylo ještě horší. Ona mě vždy chránila, ale teď tu nebyl nikdo, nikdo kromě holých, šedých zdí mého pokoje.
Vlastně ani přesně nevím co se tehdy stalo. Doktoři mi řekli, že mě  před školou srazilo auto, ale já si vůbec nic nepamatuji. Trochu mě to děsilo protože jsem se nemohla zbavit pocitu, že jsem na něco zapomněla.
Tenhle mrak vypadá jako králíček. Usmála jsem se a posadila se. Byl nádherný den, nad trávou poletovaly ještě poslední snítka pilu a vzduch byl příjemně osvěžující. Objala jsem si kolena rukama a bradu si o ně opřela.
  ,,Kéž by byl můj život jednodušší." povzdechla jsem si a podívala jsem se do hlubin lesa přede mnou.
Dlouhou chvíli jsem očima prohledávala mezery mezi stromy, když jsem mezi nimi uviděla stín.  Trhla jsem sebou, ale ne tak moc aby to bylo nápadné. Přimhouřila jsem oči, třeba je to jen strom. Jenže to mi bylo hned vyvráceno když se ten stín pohnul. Je to něco živého.
Soustředila jsem se na to abych zjistila co nebo kdo to je a málem jsem měla zástavu srdce když mi zazvonil mobil. Uhnula jsem očima od stínu a vylovila ho z kapsy.
  ,,Brit." usmála jsem se když jsem zmáčkla zelené tlačítko, abych hovor přijala.
  ,,Ahoj moje malá sestřičko." zasmála se má sestra, ale já jí jen málo vnímala. Prohledávala jsem očima les kde byl ten stín, ale už tam nebyl.
  ,,Veronico! Posloucháš?" probral mě zvýšený hlas mojí sestry a já zamrkala.
  ,,Ale jasně Brit, co se děje?" zeptala jsem se a utrhla stéblo trávy před sebou. Ten stín budu muset nachvilku pustit z hlavy.
  ,,Tomu bys nevěřila! Budu se vdávat!" vykřikla nadšeně a mě se stáhnul žaludek. Je o dva roky starší, takže jí je dvacet, a už se bude vdávat. Má takové štěstí, že našla někoho jako je Alex. Odstěhovala se za ním za velkou louži do nějaké maličké země na severu a mají klid od naší rodiny. Já tu snad i umřu.
  ,,Veronico, ty nemáš radost?"
Zněla smutně a já odhodila zmuchlané stéblo trávy, které jsem mezitím rozdrtila v prstech, abych hned na to utrhla nové.
  ,,Jistě, že mám radost. Už si to volala domů?" zeptala jsem se a na druhé straně se ozvalo povzdechnutí. Volala a poslali jí někam. Nikdy to nepříjmou, to mi bylo jasné už jen z toho jak nadšení byli když Brit odjížděla. Ten den jsem si slíbila, že ani já tady nezůstanu. Ne v té díře které mám říkat domov.
  ,,Zvedli to vůbec?" zeptala jsem se když Brit nic neříkala.
  ,,Ano...zvedl to ten chlap co si říká náš otec. Poslal mě do prdele..." vydechla, ale já věděla, že jen tohle určitě neřekl.
  ,,Prý si byla v nemocnici co ti zase udělal?" zeptala se najednou a já odhodila už druhé stéblo trávy. Pro změnu jsem utrhla něco co bývala pampeliška.
  ,,Brit, já ani nevím co se stalo, prý mě srazilo auto, ale já si nic nepamatuju. Je to zvláštní a hlavně...mám pocit jako kdybych na něco zapomněla, na něco pěknýho."
Svěřila jsem se jí a nastalo dlouhé ticho, které přerušovalo šustění papíru z Britiny strany. To šustění byl signál který se ztrácel. Už jsem si na to zvykla, ale teď mě to rozčilovalo.
  ,,To nic nebude, Veronico." promluvila nakonec Brit. Její konejšivý hlas se mě o tom snažil doopravdy přesvědčit, ale něco tu nebylo správně. I přes to jak jsem byla ráda, že slyším její hlas jsem se zamračila.
  ,,Jak se má Alex?"
Změnila jsem téma a zahodila zbytky pampelišky.
  ,,Má se skvěle, dostal nabídku na novou práci, tak budeme mít víc peněz a on míň práce."
Usmála jsem se, moc jsem jí to přála.
  ,,Ty Veronico, nepřemýšlela si, že bys přijela za mnou? K nám? Napořád?" zeptala se najednou rozpačitě a mě se v krku usadil knedlík. Tolik jsem si přála aby tohle jednou řekla, ale teď, když se to opravdu stalo jsem nevěděla co říct.
  ,,Já..." začala jsem, ale nevěděla jsem jak pokračovat. Proč jsem najednou nedokázala souhlasit, když jsem si to vždycky tak přála?
  ,,To nic Ver, promysli si to." řekla mi Brit a já věděla že se usmála.
  ,,Budu muset jít. Opatruj se." rozloučila se a než jsem ji stačila odpovědět, zavěsila.
Lehla jsem si zase na záda s mobilem v ruce. Co se to se mnou děje?

♡♡♡
Ahojky tak jak se vám líbí dnešní kapitola?
Omlouvám se za zpoždění ale jak jsem řekla byla jsem na koncertě a vůbec nic jsem nestihla.
Další kapitolu čekejte 4.2.2017
BeatrisieRosseau
♡♡♡