Raziel-Anděl Osudu✔️

30. Kapitola

Ariel

„Jak jako myslíte, že je Raziel Osud?" Zeptala jsem se Gabriela a Azraela, když k nám do obýváku přivedli to divné stvoření, které dřív bývalo Veronica, a řekli nám, co se stalo s Razielem.

„Ariel, vysvětlím ti to na sobě. Já jsem smrt, anděl smrti, jenže když na sebe vezmu svou skutečnou podobu, jsem samotná smrt. Gabriel má jinou podobu. Je to jakási zářící koule hmoty. To je samotný život. Promiň Gabriely." Omluvil se mu Azrael, když si Gabriel odfrkl. Asi se mu nelíbilo přirovnání k svítící kouly.

„A Raziel?" Připomněla jsem jim.

„Ten je teď v podobě osudu. Je stejný, jen má jiné oči, nepřirozenou sílu, nemá city, jeho srdce je prázdné, umí se přemisťovat a hlavně, dokáže zabít kohokoliv pouhou myšlenkou. A co je ještě horší, slouží teď Luciferovi." Dořekl Gabriel a já se opřela do sedačky, na které jsem seděla.

„To vypadá hodně zle." Ozval se Michael a všichni jsme se na něj podívali. Pochopil a zvedl ruce v obranném gestu.

„Jak ho ale chcete dostat zpět?" Zeptala jsem se Gabriela a Azraela. Jeden se podíval na druhého a pak se oba obrátili k Veronice, která seděla daleko od nás.

„Myslíte mě? Já ale prakticky neexistuju... jsem jen stín. Vždyť se na mě podívejte!" bránila se, ale já se zamyslela.

„Myslím, že jediný, kdo ho dokáže dostat zpět, jsi ty." Řekla jsem a postavila jsem se.

„Vždyť už mě zabil...a to jsem mu chvilku předtím řekla, že..." odmlčela se a já k ní udělala několik kroků.

Tak jak jsem tu dívku od začátku neměla ráda, tak teď mi jí bylo líto. Zemřela kvůli lásce k mému synovi, který je tak strašně paličatý, než aby si přiznal, že má někoho rád. Jako jeho otec.

V tu chvíli se Gabriel zasmál a já se na něj podívala.

„Promiň Ariel, ale máš pravdu." Řekl mi a já protočila očima. Veronica se na mě nechápavě dívala.

„Gabriel umí číst myšlenky." Vysvětlila jsem jí a ona se podívala na Gabriela.

„I moje? Když jsem takhle?" zeptala se ho.

„Jelikož nejsi skoro vůbec hmotná tak to nejde. Navíc...navíc tě zabil Raziel a jeho myšlenky jsem mohl vidět jen tehdy, když mi to dovolil. Při tom, když tě zabil, do tebe přešlo kus jeho samotného. Pamatuješ Ariel, jak si se dotkla Azraelovi krve a narostla ti křídla? Nebo na tvou kůži na zádech, potom co tě Azrael zachránil před temným světlem a dotkl se tě? Tohle je něco podobného." Vysvětlil nám oběma a já se znovu otočila k Veronice.

„Veronico, ať je můj syn jaký chce, podle toho mála co jsem viděla, věřím, že tě má rád. Zamysli se trochu. On je trochu jiný. Láskou opovrhuje, kvůli tomu, co s lidmi dělá. Je to, a byl, anděl osudu. Umíš si představit, kolik lidí zabil, nebo je donutil se zabít, kvůli nešťastné lásce? Na konci podzimu, ještě předtím, než tě poznal, mi psal dopis s tím, že už musel zabít devět lidí a že to nechce. Že nechce lidi o naději připravovat. Když se narodil, byl to anděl naděje a jmenoval se Azmael, jenomže ho pak Lucifer smrtelně zranil a jako malý chlapec skoro zemřel. Gabriel, aby ho vůbec mohl uzdravit, ho musel zestárnout. Vlastně by teď mělo být Razielovi pět let, a bůh ví, že se podle toho občas chová, ale díky tomu, že ho Gabriel zestárnul, mu je teď devatenáct. Až teprve potom, kdy ho Gabriel zestárl, ho mohli společně s Azraelem uzdravit. Jenže, Azrael je potomek temnoty, výtvor Lucifera a Gabriel je zase potomek světla..." po mých slovech se Veronica podívala na Azraela a ten jí s úsměvem zamával. Nesouhlasně jsem pokroutila hlavou a on zase ruku rychle spustil k tělu.

„...to proto má Raziel jedno křídlo černé a druhé bílé. Je na půl temná bytost a napůl světlo. A ty...ty Veronico jsi jeho cesta na světlo. Ty máš tu moc udržet ho tady, s námi, na světlé straně." Ukončila jsem svůj proslov o celém Razielově životě a čekala jsem na odpověď.

„Jsem asi jediná, kterou může zase zabít a... něco uvnitř mě, mi říká, že jsem tu zůstala kvůli němu. Asi je mým úkolem, ho přivést zpět a pak budu moci odejít." Řekla smutně a já ji chtěla obejmout, moje ruce ale jen trochu zpomalily, a prošli skrz, ni. Bylo to divné, jako když strčíte ruku do želatiny.

„Ehm, promiň." Omluvila jsem se a Veronica se nepatrně usmála.

„To nic."

„Gabriely? Kdy z mé ženy uděláš nesmrtelnou?" zamluvil to trapné ticho Azrael.

„Myslím, že bychom mohli začít večer. Nebude to trvat dlouho. Bude potřeba jen trocha mého světla." Usmál se Gabriel a podíval se na nervózně přešlapujícího Michaela.

„I na tebe myslím, Michaely, neboj se." Usmál se na něj a Michale ho znovu šťastně objal. Ami začala popotahovat.

„Pardon, omlouvám se." Omlouvala se, Gabriel ji pomohl vstát a pak jí objal. Ami byla vždycky na tyhle věci citlivější.

„To dělá to těhotenství." Vypadlo z Ami a já otevřela pusu.

„Ami, kromě Azraela, to ještě nikdo neví... tedy nevěděl." Řekl jí Gabriel a Ami se na něj podívala. Pak se opatrně podívala na mě a Michaela.

„Hups." Usmála se nevinně a já jí utíkala obejmout. Michael i Azrael se k nám přidali, v jedno velké rodinné objetí.

Už jen Raziel chyběl.