Raziel-Anděl Osudu✔️

27.Kapitola

Azrael

Nechal jsem Michaela v domě a sám jsem šel najít Gabriela. Absolutně jsem netušil kde by mohl být, ale začal jsem v lese. Bůh ví proč.

  ,,Azraeli." uslyšel jsem Gabriela, když jsem přelétal nad útesem. Zamířil jsem k němu, seděl na kraji skály a kolem sebe měl rozprostřená svá obrovská křídla.

  ,,Tak tady jsi." začal jsem a sedl si vedle něj.

  ,,Tahle situace nemá jiné východisko než-li válku, je to tak?" zeptal se mě klidným, odevzdaným hlasem.

  ,,To asi ne, Gabrieli. Lucifer to už opravdu přehání, je načase to ukončit." odpověděl jsem mu a on se na mě podíval. 

  ,,Nelíbí se mi to Azraeli, bojím se. Bojím se toho, že někoho z vás ztratím." řekl smutně a znovu se podíval do dálky.

  ,,Tak to tak asi mělo být." zašeptal jsem. Co víc jsem mu na to měl říct? Je bláhové, myslet si, že se ta válka obejde bez obětí.

  ,,Ami je těhotná, Azraeli." řekl Gabriel po dlouhém mlčení a já na něj vykulil oči.

  ,,Cože?!"

  ,,Je to pár dní co to vím. Chtěl jsem vám to říct až...až bude vhodnější chvíle."

Nevěřil jsem vlastním uším. Gabriel a Ami...oni budou mít dítě!

  ,,Gabrieli...nechci to používat jako výmluvu, ale není právě tohle...to malé dítě, důvodem toho to všechno ukončit? Nechci abys zažil to co my s Ariel. Opravdu myslíš, že Lucifer nechá napokoji potomka tebe a anděla lásky?"

Nechatěl jsem mu to připomínat, ale jejich dítě bude nejčistější anděl co kdy žil, a toho Lucifer nenechá napokoji.

  ,,Já vím, Azraeli." povzdechl si a pak se zvedl ze země.

  ,,Musíme ale Ami udržet od toho všeho, viš jaká je, chtěla by pomoci. Taky...bych byl rád, kdyby s ní jela Ariel." promluvil a já sklonil hlavu. Věděl jsem, že to po mě bude chtít.

  ,,Budeme muset něco vymyslet." přikývl jsem nakonec a postavil jsem se vedle Gabriela. Slunce už zapadalo.

  ,,Dny teď tak rychle ubíhají."

  ,,Za dva týdny jsou vánoce." připomněl mi Gabriel a já si znovu povzdechl. Nechtěl jsem na to myslet, ale věděl jsem, že se těchto vánoc nedožiju.

Lucifer

  ,,Moje milá Veronico." oslovil jsem tu prázdnou schránku, která nevnímala nic kolem sebe. Bylo to přímo k popukání, byla jako loutka na provázcích. Kdybych jí řekl aby si sedla a prostě umřela, udělala by to. Tak jsem to měl rád, tohle mě bavilo.

  ,,Můj vnuk tě má očividně rád víc než si sám priznává a toho můžu lehce využít." usmál jsem se a přešel jsem za její malou postavu. Byla pěkná, to ano, ale to bylo všechno. S nechutí jsem jí odstranil dlouhé, černé vlasy z levého ramene a naklonil jsem se k jejímu uchu.

  ,,Moji démoni si s tebou pohrají a pak tě přivedu zpět. V tom nejlepším to budeš zase ty a Raziel se na to bude dívat. Tak vás získám oba dva." zašeptal jsem jí a sám sobě jsem se zasmál. Ano, tohle byl můj plán a byl geniální. Konkrétně jsem měl v plánu nechat pět mých démonů, v čele s Bastienem, užít si s Veronicou ve vedlejší cele Raziela. Bude se na to muset dívat a tím mi znovu propadne. Co se stane s touhle lidskou troskou, mi bylo jedno, ale doufal jsem, že bude schopná padnout a bude moje. Je na ní něco zvláštního, něco co není lidské a já příjdu na to co to je. Za každou cenu.

O dva dny později

Raziel

Seděl jsem ve své cele a házel kamínky o betonovou stěnu. Nudil jsem se a věčným přemýšlením, nad tím co je s Veronicou, jsem otupěl. Byl jsem k ničemu, ani jsem jí nedokázal  ochránit. Ona...ona byla jako malé slunce v mém životě, s ní jsem věděl kam patřím...a kam se díky mě dostala? Do temnoty a do moci Lucifera, tohle se nemělo stát. Měl jsem jí vzít sebou, neměl jsem jí nechávat samotnou. Jsem pitomec.

  ,,Ahoj Razieli." pozdravil mě Bastien a usmíval se škodolibým úsměvem. Líně jsem k němu obrátil hlavu.

  ,,Co chceš, Bastiene?" 

  ,,Celkem nic, ale víš...Veronica se mi líbí." řekl vyhýbavě a já se na něj prudce podíval.

  ,,Proč mi to říkáš?" zabručel jsem na něj a držel jsem se abych neprojevil žádnou emoci.

  ,,Proč? No, protože jí sem zachvilku přivedou a já jí budu mít k dispozici jak jen si budu přát. S požehnáním samotného Lucifera."

  ,,Co si to teď řekl?!" vykřikl jsem a v tu chvíli jsem byl na nohou.

  ,,Co si to řekl ty bastarde?!" 

Opřel jsem se rukama o mříže a podíval se na něj. Můj zlostný výraz s ním ale nic neudělal. Dál tam stál a posměšně se na mě díval. Ta bezmoc mě ničila.

  ,,Nech si tu nenávist pro někoho kdo o to stojí. Možná tvoje oddanost bude po tomhle mnohem silnější. Já vím co k ní cítíš Razieli. Než jsem se stal démonem, byl jsem anděl lásky. Ami je moje sestra, která po mě tu schopnost zdědila." řekl mi a já na něj tupě zíral. Ami, že je Bastienova sestra?

  ,,Mimochodem teď jsem démon nenávisti." doplni a já se ušklíbl. To by nikdo neuhodl.

  ,,Chudák Ami." podotkl jsem a znovu jsem odstoupil od mříží. V polovině pohybu mě ale zastavili blížící se kroky. Otočil jsem se a když jsem viděl koho vedou čtyři démoni znovu jsem se opřel do mříží.

  ,,Veronico!" zakřičel jsem, ale odpovědi jsem se nedočkal. Byla pořád jako figurka s prázdným výrazem i očima.

  ,,Opovaž se jí dotknout!" zakřičel jsem na Bastiena, který jim otevřel celu vedle té mojí. Jen se mi zasmál a zamkl za nimi a sebou. Teď byli všichni vedle mě a já se děsil toho co přijde. Tohle nezvládnu.

  ,,Tak Veronico, krásko. Doufám, že jsi připravená." řekl jí Bastien a podíval se na mě.

  ,,Bastiene! Ne! Tohle nemůžeš!" křičel jsem na něj a zoufale jsem se díval po své cele po čemkoliv čím bych je zastavil. Nic tu nebylo. Nemohl jsem nic.

Bezmocně jsem se díval jak veronicu svlékají.