Raziel-Anděl Osudu✔️

32.Kapitola

Gabriel

„Jsi vyčerpaný, měl by sis odpočinout." Rozkazovala mi Ami, když jsem se svalil na pohovku. Měla pravdu, byl jsem vyčerpaný, ale byl tu ještě Michael, kterému jsem musel vrátit křídla a učinit ho znovu nesmrtelným andělem. A musel jsem to udělat co možná nejdřív, protože nikdy nemůžeme vědět, kdy se Lucifer rozhodne zaútočit.

„Ami, nemůžeme čekat. Nevíme, kdy Lucifer udeří." Řekl jsem unaveně a opřel jsem si hlavu o opěradlo. Stačí mi jen chvilka a budu moct zase pokračovat. Snad.

„Ale Gabriely, myslím, že to do zítra počká." Vložil se do toho Michael a já si povzdechl.

„Nejdřív mě všichni honíte a pak abych odpočíval. To je hrozné." Povzdechl jsem si znovu a zavřel jsem oči. Snad to do zítra počká a nic nás nepřekvapí. Těsně předtím než jsem usnul, slyšel jsem, že Michael odešel.

„Gabriely?" probral mě během sekundy hlas Azraela. Otevřel jsem oči a pro jistotu si je i protřel.

„Copak?"

„Chtěl jsem se tě na něco zeptat."

„Nech ho odpočívat." Vložila se do toho Ami, ale já ji pohybem ruky zarazil. Azrael se tvářil trochu ustaraně a to nikdy nebylo jen tak.

„Jde o Ariel?"

„Ale ne, jde o Veronicu." Zamračil jsem se. Snad ne další problémy.

„Víš, když si dával Ariel nesmrtelnost a šlo z tebe světlo, nějakým způsobem se od ní odráželo. Byla jako zrcadlo. Myslel jsem, že duchové jsou...průsvitní a světlo jimi prochází."

To mě zaujalo. Je pravda, že to bylo zvláštní. Veronica sice nebyla tak docela duch, ale i tak jsem o tomhle ještě neslyšel.

„Jsi si jistý? Nebyla to jen hra světla?" zeptal jsem se, a protože Azrael nasadil svůj ublížený výraz a založil si ruce na prsou, zvedl jsem se.

„Je to zvláštní, to přiznávám." Řekl jsem zamyšleně, ale opravdu jsem nevěděl jak to vysvětlit.

„Nevím, jestli je to normální, nebo to něco znamená. Musel bych za Radou a poptat se, ale to si teď nemůžeme dovolit." Řekl jsem nakonec a Ami mě vzala za ruku. Obrátil jsem se k ní.

„Gabriely, třeba to něco přeci jen znamená. Třeba pro ni ještě není pozdě. Je mi jí tolik líto, chtěla bych jí pomoct."

Povzdechl jsem si.

„Ami, teď nemůžu za Radou. Hrozí nám válka s temnotou."

„Stejně, myslíš, že Lucifera porazíme jen my?" řekl Azrael a já se znovu posadil na sedačku. Měl jsem chuť dát si hlavu do dlaní.

„Myslíš, že jsem nad tím nepřemýšlel?" vzdychl jsem a znovu jsem se na něj podíval.

„Tak jak to chceš udělat? Takhle nás temnota sfoukne." To byla Ami. Co jsem jim měl říct? Pořád jsem tak nějak doufal, že válka nebude. Ano, byl jsem naivní.

„Nevím, co vám říct." Zašeptal jsem nakonec.

„Vy nemáte plán?" promluvila do ticha Veronica. Všichni jsme se na ní podívali. Stála u okna a nervózně se na nás dívala. Tedy, spíš na mě.

„Ne Veronico, to opravdu nemáme." Přitakal jsem a Ami se posadila vedle mě.

„Tak to jsme v háji." Rozhodil rukama Azrael a já dlouze vydechl.

„Nějaký nápad?" řekl jsem ironicky. Na vymýšlení plánů na naší záchranu jsem tu byl hlavně já. I tak jsem doufal, že někoho něco napadne, cokoliv. Jinak jsme opravdu v háji.

Nastalo ticho.

„Gabriely, podívej. Jediný, kdo může Lucifera opravdu zabít, jsem já..." začal Azrael a já prudce vstal ze sedačky. Skoro jsem při tom shodil Ami, kterou jsem rukou zachytil.

„Na to ani nemysli, ty pitomče!" rozkřikl jsem se na něj a on ode mě odstoupil. V tu chvíli jsem ucítil dotek Ami na rameni. Věnoval jsem jí krátký pohled, ale pak jsem se znovu otočil k Azraelovi a píchl mu prst do hrudníku.

„Zbláznil ses?! Já dám Ariel nesmrtelnost a ty se rozhodneš umřít? Tohle už nikdy nevyslovuj, nebo přísahám, že..."

„Mlč prosím tě." Zarazil mě Azrael a zvedl ruce v obraném gestu. Ignoroval jsem pokračování té věty, které mu proběhlo hlavou o tom, že bych mohl mít infarkt a probodl jsem ho pohledem. Jestli bude nějaká válka, odmítám přijít byť jen o jednoho anděla nebo jinou bytost. To patřilo Veronice. Věděl jsem, že i ona bude bojovat po našem boku. Nebo jsem v to doufal. Kvůli Razielovi.

„Nikdo nebude umírat." Ukončil jsem to a otočil jsem se k němu zády. Trápilo mě to tím víc, že když Azrael odcházel po schodech nahoru za Ariel, zaslechl jsem jeho myšlenky. To se ještě uvidí.

„Pitomec." Ulevil jsem si a pohladil jsem Ami po tváři. Ta se na mě usmála, ale věděl jsem, že i jí to trápí.

„Kéž by k žádné válce nedošlo."

Ami mě objala a já se podíval na Veronicu, která dál postávala u okna, už ale byla otočená zády.

„Je rozhodnutý, vzít to do vlastních rukou, viď?" zašeptala mi Ami.

„Je to Azrael." Řekl jsem a zavřel oči. To jako potvrzení stačilo.

Ariel

Probudila jsem se do krásného rána a jen chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se stalo. To už je ráno?

„Ahoj." Usmál se na mě Azrael, který zrovna otevřel oči.

„Jak se cítíš?" zeptal se rovnou a přitáhl si mě do náruče.

„Já ani nevím. Cítím se stejně...povedlo se to vůbec?" zvedla jsem hlavu z jeho hrudníku a podívala jsem se na něj.

„Pochybuješ o Gabrielovi?" zvedl na mě obočí a usmál se. Jistě, že jsem o něm nepochybovala, byl to přeci Gabriel.

„Dobře, už mlčím." Usmála jsem se i já a dala jsem mu pusu na nos.

„Jak to vypadalo?" zeptala jsem se a Azrael se malinko zamračil.

„Copak?" nakrčila jsem obočí i já.

„Bylo to pěkný, jen je něco co mě...zajímá." Řekl po chvíli a já se zvedla na loket, abych na něj líp viděla.

„O co jde?"

„O Veronicu. Gabrielovo světlo jí neprocházelo...jako duch by ho neměla odrážet, ale ona...byla jako zrcadlo. Rád bych zjistil, čím to bylo. Mám jistou teorii, ale co to může být, bude vědět jen Rada a Gabriel za nimi teď nemůže."

„Zrcadlo?" svraštila jsem obočí.

„Ano...je to tak trochu záhada a já si myslím, no...že není úplně mrtvá. I Ami si to myslí..."

„Když, ale Gabriel nemůže za Radou, jak zjistíme, jestli máte pravdu?" zeptala jsem se, i když jsem odpověď znala. Nijak.

Pak mě ale něco napadlo.

„A co moje babička?" vyhrkla jsem svůj nápad a Azrael se bolestivě zamračil. Donutilo mě to k úsměvu. Ještě teď si pamatuju na jejich první setkání. Ale babička patří ke světlu, mohla by něco vědět.

„No, není to špatný nápad. Tvoje babička kdysi byla velvyslankyně světla. Hodně štěstí." Po těch slovech se ke mně otočil zády.

„Díky, ale ty jdeš se mnou." Usmála jsem se a vylezla jsem z postele. Když jsem se k němu znovu obrátila, díval se na mě štěněčím pohledem. Tím mě ale neobměkčí.

„Protesty nepřipouštím." Usmála jsem se a Azrael se s povzdechem také zvedl z postele.