Raziel
,,Jak ti to udělal?" zeptala se Veronica a prsty se dotkla mého hrudníku. Byl to příjemný pocit a já jí nechtěl nic vysvětlovat. Nechtěl jsem aby si to dávala za vinu.
Po chvíli kdy jsem nic neříkal se mi podívala do očí a dožadovala se odpovědi. Povzdechl jsem si.
,,Omotal mi hrudník a křídla ostnatým drátem. Když se křídla hojila, potom co mi je poněkolikáté zlomil, drát se napínal a způsoboval mi permanentní bolest." řekl jsem nakonec. Snad jí to bude stačit.
,,To je hrozný." zašeptala a znovu se podívala na jizvy.
,,Hele, není to tvoje vina. Já...zasloužil jsem si to, za to, že jsem neposlechl jeho rozkaz." přesvědčoval jsem jí, ale nepovedlo se mi to. Její mlčení a jemné doteky jejich prstů, mě mučily víc, než bolest kterou mi způsoboval Lucifer.
Prsty jsem zvedl její tvář a podíval se jí do očí. Chtěl jsem jí něco říct, něco čím bych jí vysvětlil, aby se za to neobviňovala, ale ta past, do které mě svýma očima uvrhla, mi to nedovolila.
,,Mám tě ráda." řekla najednou a já zvedl údivem obočí.
,,Cože?" vypadlo že mě a Veronica se usmála. Byl to kouzelný úsměv.
,,Řekla jsem, že tě mám ráda." zopakovala mi a já s výdechem opřel hlavu o trám za sebou. To ne. Tohle sakra ne. Jak jsem to mohl dovolit.
,,Promiň...asi...asi jsem měla mlčet." omluvila se mi a já cítil, že z mého klína slezla a posadila se vedle mě. Nevěděl jsem co říct, nebo jak na to zareagovat. Tohle se nemělo stát.
,,Veronico..." začal jsem, ale ona jen zavrtěla hlavou a lehla si, stočila se do klubíčka s obličejem ke stěně stanu. Ublížil jsem jí, znovu.
Co jsem měl udělat? Záleželo mi na ní, ale s láskou jsem nechtěl mít nic společného.
,,Omlouvám se." řekl jsem a vstal jsem z postele. Teď jsem víc prostě udělat nemohl.
Vyšel jsem ze stanu a zamířil jsem ke stanu Michaela a jeho rodiny.
,,Michaeli?" řekl jsem venku před vchodem a on chvíli na to vyšel ze stanu.
,,Co se děje?" zeptal se trochu rozespale a já si rukou prohrábl černé vlasy.
,,Prosím, dej na ní pozor. Nechám jí tady a...a půjdu to ukončit." řekl jsem rozhodně a Michael se v tu chvíli úplně probral.
,,To si děláš legraci?! Razieli! Ty ses úplně zbláznil!" pustil se do mě a vzal mě za ramena. Zřejmě mu došlo, že tím nemyslím konec svého života, ale konec života někoho jiného. Už mě nebaví ta rozpolcenost. Rozhodl jsem se, že budu patřit jen světlu, ale to znamená, zničit toho jediného který mi v tom brání...Lucifera.
,,Michaeli, tohle nikdy neskončí. Musí se něco udělat. Poletím do Andělského domu." řekl jsem a roztáhl svá křídla.
,,Chci ti pomoct." zarazil mě a já se na něj podíval.
,,Jak?"
,,Vezmi mě sebou, třeba s tím Gabriel něco udělá."
,,Necháš tu svou rodinu?" zeptal jsem se a on se podíval směrem ke stanu, kde spala jeho žena a dcera.
,,Byl jsem stvořený jako anděl Razieli, to že mě Gabriel zbavil nesmrtelnosti a křídel, ještě neznamená, že jsem pouhý člověk. Moje povinnost nezmizela a tohle není jediná rodina kterou mám." vysvětlil mi a já neřekl ani slovo. Vzal jsem ho kolem ramen a vznesl se spolu s ním.
Má matka a Gabriel nás zabijou.
Ariel
,,Kdy už konečně vypadneš?" zabručela jsem na Lucifera, který v kuchyni pil čaj. Seděl za naším stolem úplně v klidu, jako kdyby tu byl doma.
Neodpovídal mi a tak jsem si do sklenice nalila džus a postavila jsem se ke kuchyňskému ostrůvku.
Vzpomněla jsem si na to, jak jsem na něm seděla ten večer co tu Ami uspořádala večírek a pak mě Michael...
,,Michaeli!" vykřikla jsem a upustila jsem sklenici na zem. Nestihla jsem ani dokončit myšlenku, když jsem uviděla přilétat svého syna společně s Michaelem. Na Lucifera jsem v tu chvíli úplně zapomněla a běžela jsem ven.
,,Ariel..." řekl Michael polohlasem než jsem mu plnou rychlostí skočila do náruče, on ztratil rovnováhu a oba jsme spadli do sněhu.
,,Ty ses vrátil!" vykřikla jsem a pevně jsem ho objala tak, jako i on mě. Mezi námi bude asi už napořád něco co nechceme rozebírat ani jeden.
,,Ehm...Ehm." odkašlal si můj syn a já s Michaelem jsme se postavili. Přiznávám, že moje reakce nebyla moc adekvátní, ale já jsem měla prostě radost, že tu je.
,,Razieli." objala jsem i jeho, i když jeho obejmutí bylo trochu tuhé, ostatně jako vždy. Raziel a city nejdou moc dohromady.
,,Kde je Veronica?" zeptala jsem se a v tu chvíli se otevřely hlavní dveře domu.
,,Nechal jí tam! Jak šlechetné!"
Lucifer, kdo jiný by to mohl být. Všichni jsme se otočili a Raziel udělal pár naštvaných kroků směrem k němu, než ho Michael chytl za ruku a tím ho zastavil.
,,Nech ho být, nestojí za to." zašeptal Michael Razielovi a ten si alespoň odplivl do sněhu.
,,Už nikdy se k mojí Veronice nepřiblížíš! Rozumněl jsi?!" vykřikl Raziel na Lucifera, ale s ním to nic neudělalo, jen přišel až k nám, pomalým a panovačným krokem.
,,Takže tvojí?" zasmál se Lucifer a já se podívala na svého syna a pak na Michaela. Stalo se něco o čem nevím?
,,Jestli pak tuší tvá matka, proč jsi sem přiletěl?" zeptal se znovu Lucifer a já se na něj podívala. Co to má znamenat?
,,Jí se to netýká. Je to moje věc!" zakřičel Raziel, vytrhl se Michaelovi a rychlým krokem přišel až těsně k Luciferovi.
,,Razieli ne!" vykřikla jsem, ale bylo pozdě. V ten moment proniklo do Raziela temné světlo, spálilo mu křídla a on zakřičel bolestí.
,,Tvůj syn chtěl válku Ariel! Má jí mít!" oznámil nám Lucifer a pak i s Razielem zmizel v oblaku mlhy.
♡♡♡
Krásný den :)
Myslím že se komentáře k dnešní kapitole se raději zdržím a půjdu se někam schovat :D
Další kapitolu čekejte zase v pátek. :)
Beatrisie Rosseau
♡♡♡
ČTEŠ
Raziel-Anděl Osudu✔️
Fantasy5/5 doplňující příběh série //Mezi temnotou a světlem// ,,Osud nám rozdá karty a my hrajeme. To já jsem osud, já jsem Raziel." *** Raziel, který svoje jméno s radostí přijal se musí naučit žít sám se sebou a to nebude jednoduché. Uvnitř něj jsou dvě...
