4.Kapitola

2.2K 206 24
                                    

Raziel
Po tom co jsem rozdýchal tu skutečnost, že s tou holkou mám sdílet jednu třídu, jsem do sebe naházel co šlo, vyslechl si nezbytná pravidla, která jsem jedním uchem poslouchal a druhým pouštěl zase ven, jsem se s Gabrielem a Ami rozloučil a venku před domem nasedl na svou motorku.

RazielPo tom co jsem rozdýchal tu skutečnost, že s tou holkou mám sdílet jednu třídu, jsem do sebe naházel co šlo, vyslechl si nezbytná pravidla, která jsem jedním uchem poslouchal a druhým pouštěl zase ven, jsem se s Gabrielem a Ami rozloučil a v...

Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.

  ,,Razieli, nepředváděj se." usmála se Ami a já nastartoval.
  ,,Razieli!" zakřičel na mě Gabriel a já dal zase nohu na zem.
  ,,Co ještě?"
  ,,Zhasni to." řekl přísně a já protočil očima. Poslechl jsem ho, sundal jsem ruce z řídítek a vypnul motor.
  ,,Co jsem zase provedl?" zeptal jsem se a založil si ruce na prsou. Gabriel se ještě chvíli tvářil vážně, ale pak se usmál a moje založené ruce klesly k tělu.
  ,,Pojď sem." zasmál se a objal mě tak rychle, že jsem málem neudržel rovnováhu a i s motorkou na něj spadl.
  ,,Co blázníš?" zasmál jsem se i já a podíval jsem se na Ami která vypadala, že se každou chvíli rozbrečí.
  ,,Jsi jako můj syn Azmaeli, jsem...na tebe hrdý." řekl a já při zvuku mého jména zatnul zuby.
  ,,Neříkej mi tak." zavrčel jsem a Gabriel mě pustil ze své náruče.
  ,,Razieli, nikdy si mi ani neřekl proč ti tvé jméno vadí." zvedl na mě obočí a já se opřel do řídítek motorky. Nemám k tomu žádný zvláštní důvod, ale Azmael byl anděl naděje, kdežto já lidi o naději připravuji, to proto.
  ,,Podívej se." řekl jsem a zavřel oči. Gabriel mi viděl do hlavy pouze tehdy když jsem mu to sám dovolil, jinak řečeno, viděl tam pořád, ale jen to co jsem chtěl aby viděl.
  ,,Vnímáš sám sebe špatně, Razieli." řekl po chvíli a já otevřel oči.
  ,,Hm, to je dost možné. Měl bych jet." odpověděl jsem mu a znovu jsem nastartoval. Krátce jsem se podíval na Ami a pak vyrazil na cestu do školy.
Už když jsem vjížděl do města mi neunikly pohledy lidí které jsem potkal. Jezdil jsem bez helmy a moje kráska budila menší rozruch. Když k tomu přidám skutečnost, že do města nejezdím a nikdo mě tu nezná, mohl jsem se považovat za cizince na černé motorce.
  ,,To je, ale pěkná mašina." přišel ke mě nějaký kluk, jen co jsem zaparkoval a začal mi na ní sahat.
  ,,Jo a je zadaná tak mi na ní nesahej."  zabručel jsem a on se na mě podíval. Měl fotbalovou bundu a arogantnější výraz než já. Zamračil jsem se. Určitě každá holka touží po takovém pitomci.
  ,,Jsem Stuart." podal mi ruku a já se na ní podíval. Fakt se mi nechtělo seznamovat se s tupým hovadem jako byl on.
  ,,Jo, těší mě." řekl jsem, zamkl motorku a šel směrem ke škole. Jestli na Julii najdu jediný škrábanec, vím koho hledat. Ano Julie, tak se jmenuje moje motorka. Je to Ducati streetfighter a dostal jsem jí od Lucifera. Mého dědečka. Gabriel tehdy málem vyletěl z kůže a doteď nevidí rád když na ní jezdím.
Když jsem vešel hlavním vchodem do budovy školy ztuhl jsem a povzdechl si. Chodba byla úplně ucpaná lidma. Rozhlédl jsem se kolem a uviděl dveře s nápisem Sekretariát, ty jsem potřeboval najít, teď už jen vymyslet jak se k nim dostat.
Po chvilce koukání kolem jsem na to přišel, prostě jsem použil svou neviditelnost a roztáhl jsem křídla. Musel jsem se trochu protáhnout, protože jsem je dlouho nepoužíval, ale nakonec jsem vzlétl nad hlavy nic netušících studentů. Musel jsem se usmát, tohle bylo mnohem lepší než se prodírat tím davem. Nikdo mě nemohl vidět a tak jsem pohodlně zamířil ke dveřím sekretariátu.
Už jsem byl skoro tam, když jsem zachytil pohled jedné jediné dívky, která se dívala přímo na mě. Měla zelené oči a černé vlasy, které jí lemovaly dětský, kulatý obličej. V rukou držela křečovitě svůj batoh, celý počmáraný názvy kapel a nevím čeho ještě. Sledoval jsem jí stejně překvapeně jako ona sledovala mě a nedával jsem pozor kam letím. Ozvala se obrovská rána, já narazil do vzduchotechniky a pohledy všech se obrátili nahoru. Co teď sakra?
Rozhlédl jsem se kolem, lidi se zmateně dívali nahoru, ale žádný přímo na mě. Až na tu dívku. Pořád se na mě dívala a mě se v hlavě objevilo, bůh ví proč, jedno jediné jméno.
  ,,Veronico?" řekl jsem jejím směrem a ona omdlela.

♡♡♡
Vím, slíbila jsem tu kapitolu včera, ale měla jsem hodně práce. Tak snad jsem si neudělala moc velký minusový bodík.
♡♡♡
Mimochodem tady je moje stránka:)

https://www.facebook.com/beatrisierosseau/

com/beatrisierosseau/

Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Raziel-Anděl Osudu✔️Kde žijí příběhy. Začni objevovat