Beloved Bet / L.T.

3. Bad Secret

Angel

Konečně skončil trénink. Niall si vedl celkem skvěle, ale i přesto jsem poznala, že mu těch pár měsíců bez fotbalu uškodilo.

Co se týče toho Louise, trochu jsem se na něj zaměřila. První dojem byl ale asi jako poslední kladný, který kdy přijde. Dost se na hřišti naparoval a byl prostě jak největší manekýn. Ach jo, proč jsou kluci jako cibule? Loupeš loupeš a to, co ti zbude, je k breku. Naneštěstí u tohoto kluka nemusím loupat dlouho.

"Kudy půjdeš domů?" zeptala se Claire a Soph se usmívala jako sluníčko.

"Sorry holky, ale Niall psal, že mám na něj počkat, takže půjdu s ním,"

"Nechceš nás seznámit?"

"Ne, radši ne," zavraždila jsem ji pohledem a vysloužila jsem si jen smích.

"Angel, tak tady jsi!" zaslechla jsem hlas Nialla.

"Tak čau," rychle jsem mávla na své nové kamarádky. Otočila jsem se a vydala se se sklopenou hlavou k Niallovi.

"Ahoj ségra, tak jak jsem se ti líbil?" objal mě se smíchem bratr.

"No strašný. Jako ono asi nejde moc čekat, vzhledem k tomu, jaký tam jsou polena, ale mohl jsi se předvést víc," zasmála jsem se.

"Polena? Jsou lepší, jak ti v Irsku. Navíc, viděl jsem, jak na mě ta jedna bruneta kouká, takže si myslím, že úplně k zahození nejsem," mrkne a přehodí si svou ruku přes má ramena.

"Fuj, egoisto," pokrčila jsem nos.

"Někoho bych ti chtěl představit," řekl a zatlačil mě směrem ke dvěma klukům. Jeden z nich se díval naším směrem a ten druhý byl zády.

"Nialle, necítím se na seznamování s fotbalisty. Většinou jsou hloupí. Podívej se na sebe," zoufale jsem si povzdychla.

"Hlavně že ty jsi nějaká inteligentní krasavice, co? Jdeme a nekecej," uculil se můj hyperaktivní bratr a tlačil mě směrem ke klukům.

Bylo celkem zajímavé, že oba na sobě měli černé upnuté džíny. Jak si je na sebe natáhli? Vždyť to nejde, ne? Hlavně potom, co se potili na tréninku.

Už teď z dálky jsem si mohla prohlédnout kluka stojícího čelem k nám. Hnědé vlasy poházené do všech stran a modré oči propalující mou tvář, měl dost výrazné lícní kosti. Byl menší, než jeho společník. A nebyl to nikdo jiný, než Louis.

Došli jsme k nim a druhý kluk se otočil k nám. Stejně jako Tomlinson i on má hnědé vlasy. Co mě zaujalo víc, byly jeho zelené oči připomínající smaragdy. Byl by atraktivní, ale s kratšími vlasy. Ty hnědé kudrliny se táhly pomalu až k jeho ramenům. I když asi většina holek to považuje za přitažlivé, mně se to nelíbí.

"Hej Horane, to je tvoje sestra?" usmál se kudrnáč a prohlédl si mě od hlavy až k patě.

"Jo. Angel, tohle jsou Harry Styles a Louis Tomlinson. Louis je kapitánem fotbalového týmu a vedle Harryho sedím. Kluci, tohle je moje mladší sestra Angel," představil nás. Kývla jsem na ně, ale když jsem se střetla s pohledem Louise, sklopila jsem svůj pohled na zem.

"Nazdar," řekl. Jeho hlas byl výš položený, ale i přesto byl krásný. Bože můj, co to melu?

"Čau," mávla jsem rukou. Hluboce jsem se nadechla a modlila se, ať Niall dostane ten skvělý nápad a navrhne, ať půjdeme pryč.

"Takže Angel, jak se ti to tady líbí?" zeptal se Harry a nespouštěl ze mě zrak. Bylo mi to celkem nepříjemné, připadala jsem si jako kořist vybraná lovcem.

"Jo, je to v pohodě. Tady. Ve škole. Prostě fajn," vydechla jsem a silně stiskla víčka k sobě. To je trapas.

"No to je dobře. Asi trochu něco jiného oproti Irsku, ne? Tam vás učí pít?" co to je do háje za otázku? Tenhle člověk přede mnou je divný.

"Jen teorie. Praxi vy tady podle mého zvládáte lépe," protočila jsem oči. Niall se jen uchechtl a Louis pozvedl koutek do pobaveného úsměvu.

"To nejspíš ano," souhlasil.

"No nic, my už musíme jít, máma chtěla, abychom byli brzo doma," falešně jsem se usmála a zatáhla Nialla za loket.

"Co? Vždyť je na služebce," podivil se Ni. Bratře, vůbec mi nepomáháš.

"Ale volala mi, ještě než jsme věděli, že půjdeme sem. Takže ahoj!" zamávala jsem a rychlým krokem odcházela od dvou kluků.

"Hej, Angel, počkej!" křikl Ni. Slyšela jsem, jak se ještě loučí s Harrym a Louisem, ale poté už klusal za mnou. "Proč chceš jít? Jsou fajn," zeptal se, když mě doběhl.

"Nialle. Nejsem zvědavá na nějaké namyšlené fotbalisty, kteří mě svlékají pohledem. Promiň Ni, ale to jsou prostě tvoji kamarádi," smutně jsem na něj pohlédla a doufala, že mě pochopí.

"Angel, ale-"

"Nialle. Prostě ne. Nechci se s nimi bavit. Nenuť mě do toho, taky to nedělám," přerušila jsem ho. Věnoval mi uražený pohled, takže jsme na autobusovou zastávku šli mlčky. Nechápu, co ho na tom štve,  vždyť je stejně nebudu potkávat a oni mě si všímat.

Konečně jsme dorazili v tichu domů. Autobusem trvá cesta tak pět minut a pěšky další tři, ale i přesto se mi napětí mezi námi nelíbilo.

Náš dům byl dvoupatrový, celkem velký. Mamka je advokátka, takže o peníze nemáme nouzi. Velký barák znamená samostatný pokoj, což je pro teenagera jako já splněný sen.

Odemkla jsem dveře a bez jakéhokoli slova se vydala do pokoje. Niall nejspíše odbočil do kuchyně, ale to mi nebránilo v tom, abych práskla dveřmi.

"Je to idiot! A ti jeho kamarádi jsou divní a namachrovaní magoři ," mumlala jsem a vztekle odhodila tašku do rohu pokoje. Lehla jsem si na břicho na postel a jak blbec křičela do polštáře.

"Laskavě se uklidni," zaslechla jsem za dveřmi Nialla.

"Drž tlamu ty kedlubno!" zavrčela jsem, ale bohužel má nadávka byla dost trapná.

*

Na jednu stranu je mi dost líto, že tu mamka není. Chtěla bych jí toho tolik říct, ale za měsíc se vídáme tak týden dohromady, záleží na důležitosti případu. Mám sice Nialla, ale s ním nemůžu řešit ty holčičí věci, které bych mohla řešit s mamkou.

"Angel?" ťukl na mé dveře bratr.

"Co?" protočila jsem oči a sledovala dál film.

"Můžu dovnitř?" nejistě nakoukl do pokoje. Zamračila jsem se a probodla ho pohledem. Naštěstí pochopil a zvedl ruce, ve které držel popcorn, čokoládu a ve druhé balíček sladkých jahůdek od Joja.

"Pojď," kývla sem. Odložila jsem notebook na noční stůl a poposedla si blíž ke zdi. Svoji manželskou postel jsem měla u zadní stěny vedle okna, skříně a šuplíky naproti, přičemž na jedné poličce byla malá televize. Miluji svůj pokoj.

"Angel, promiň. Já jen nechci, aby ses cítila sama. Moc dobře vím, že máš problém s navazováním kontaktů, už kvůli tvému tajemství, které nechceš nikomu říct," začal a vzal mě za ruku. Pohlédla jsem do modrých očí a povzdechla jsem si.

"Já vím. Jenže je to prostě divné. Lidé se buď smějí nebo jsou zhnusení. Proto to teď i schovávám," posmutněla jsem. Mé tajemství je velké, bohužel i komplikované.

"Není, je to úžasné, jedinečné. Ty jsi jedinečná. A nenech se tímto brzdit v hledání přátel," mrkl. Slabě jsem se usmála a nakonec ho objala.