Beloved Bet / L.T.

42. Thank You

Louis

"Angel!"

Rázem jsem ožil. Nevěřil jsem, že se tu objevila. V překvapení jsem odhodil skoro celou svojí cigaretu.

"Ahoj!" Zvedl jsem svůj velevážený zadek a rozeběhl se k ní. Jelikož kouklala do země, nemohl jsem ji vidět do tváře, i když jsem si tak moc přál vyčíst jaký pocit se v ní vaří.

Zastavila a čekala na mne. Přidal jsem ještě více do kroku, byl jsem natěšený, že konečně dostanu šanci spravit si reputaci, ale zároveň jsem se tak šíleně bál, že vše doseru už úplně.

Došel jsem až k ní a neváhavě ji objal a to pořádně pevně. Hlavu jsem si zabořil do mezery mezi její krk a rameno. Krásně voněla. Ovšem, objetí mi neplatila, což není k mému údivu zázrak. Nikdy jsme se moc nebavili a teď se ještě ke všemu nacházím ve válce s jejím bratrem. Se skouslým rtem jsem naše, spíše moje objetí rozpojil.

"Co tu děláš?" Zajímal jsem se a doufal, že konečně zvedne hlavu. Jakoby snad věděla, co chci, takže to naschvál neudělala.

"Sama nevím," špitla tichounce a já se už neudržel. Dvěmi prsty své pravé ruku jsem ji zvedl za bradu halvu a zařídil tak, aby se na mne koukla. Na moment jsem se pozastavil. Měla každé oko jinak barvené, pravděpodobně jsou čočky součástí jejího převleku.

"Cože?" Podivil jsem se za zakoukal jsem se jí do očí. Věřil jsem, že i přes čočky v nich uvidím nějakou emoci, ale bohužel. Stáli jsme moc daleko od světelných zářičů, takže všude kolem nás byla slušná tma. Barva bylo jediné, co se dalo rozeznat.

Chtěl jsem pokračovat v kladení otázek, ale byl jsem přeskočen.

"Tancovala jsem s Harrym a ten si všiml, že jdeš pryč. A mně ten tvůj odchod tak vrtal v hlavě, že by mě to asi roztrhlo hlavu, kdybych se za tebou nevydala a nezajistila, proč jsi odešel," pokrčila rameny a lehce sebou otřásla. Musela být napitá.

"Aha," přikývl jsem a v úrovni její dlaně začal loudit po tý její. Došlo mi, že ji nepřijme rychle. Proto jsem ji raději vytáhl do úrovně hrudníku a naznačil, aby se pohnula blíže k tribunám. Nakonec jsme se posadili na střídačku.

"Pořád nemám odpověď," oznámila mi a opřela se zády o opěrku. Pohled stočila rovně před nás.

"Nebylo to nic pro mne," pronesl jsem ledabyle a udělal to samé, co ona. Ovšem, tu velkou díru mezi námi by viděl i slepý.

"Nebylo? Jsi Louis Tomlinson, párty jsou tvým revírem!" Podivila se a s vytřeštěně se na mne podívala.

Ufrkl jsem si. "Myslíš, že bych v tomhle," ukázale jsem narážel na ten plášť, šílenou bílou košili, kalhoty z osmdesátých let a tu, teď už rozmazanou, holčičí věc na mém obličeji. "někoho dostal do postele?"

"Třeba by z tebe ten make-up chtěly slízat," zasmála se na vteřinu a já začínal být šťastný, přestože mi bylo jasné, že takhle povolnější je díky alkoholu.

"Angel, poslyš," nechtěl jsem to vytahovat a už vůbec ne teď, ale povědomě jsme věděl, že lepší situaci už nedostanu. Upřela na mne svůj pohled.

"Opravdu mě to mrzí," nepatrně jsem se přiblížil k ní. Čekal jsem, zda něco řekne, ale když nic neřekla, pokračoval jsem.

"Je to i má chyba, to ano, ale vy jste neslyšeli, co všechno mi přiznala," ovál nás studený vítr. Všiml jsem si, jak se ošila. V rychlosti jsem si sundal to prostěradlo a nabídl jí ho. Poděkovala a pokynula, abych pokračoval.

"Říkala, že to měla v plánu od začátku. Prý chtěla dokázat, že i nás tři dokáže něco rozdělit. Tvrdila, že ani my nejsme nerozluční. A dokázala to," do očí se mi zase nahrnuly kapičky slz. Vzpomínání na zatím nejtěžší část mého života bylo tak obtížné. Litoval jsem každé špatné věci.

"Ty jiskřičky, co měla v očích, když mi oznámila, že měla díky mně o jednu práci míň," musel jsem třepat hlavou. Nechtělo se mi věřit, že tohle doopravdy byla pravda, součas mého mládí na kterou rozhodně nebudu vzpomínat jako na skvělé mladí. "Ona musí být z pekel, vždyť se radovala, že jsem Harryho od sebe odstrašil sám!"

"Cože?" Podivila se a já jen přikývl a pokračoval. Vůbec jsem se nepoznával. Byl jsem ten drsný Louis, byl jsem nějaká měkká nicka, ale ono to jinak nešlo.

"Co říkala?" Zajímala se Angel, když jsem se neměl k slovu.

"Chtěla ode mně odehnat i Harryho a já to udělal sám. Říkal jsem fakt nehezký kecy právě o ní... Říkal jsem, že by byla použitelná a-" začal jsem ze sebe dolovat ty sračky, které se mi kdysi odehrávaly v mozku. To jsem si ho doopravdy musel tehdy vyhulit, když jsem s ní chtěl spát dobrovolně.

"Harry se zachoval správně, že se na mně vysral," dodal jsem ještě a sklouzl opět na ní. Jasně přikyvovala hlavou.

"Víš, jak zničený byl Ni? Dovedeš si vůbec představit, jak mu muselo být, když v jeden den ztratil svou holku, ale i nejlepšího kamaráda?!" Kdyby mohl pohled zabíjet, nebylo by to teď poprvé, co už by mi chystali náhrobní kámen. Ale bylo mi to jasné, je Niallova sestra, musí ho chránit. "A pak, když jsem Harryho donutila, aby ti dal šanci, zase začal po nocích mít noční můry, když začal být s tebou, se zrádcem..."

"To je tvoje práce?" Vypískl jsem překvapeně a na tuto situaci i nevhodně šťastně. Teď už jsem samým štěstím prostě neváhal, pokořil mezeru mezi námi a věnoval ji objetí. Vtom okamžiku jsem jí byl tak moc vděčný!

"Děkuju, děkuju, děkuju, děkuju!" Radoval jsem se a smál se jí do zad. Kdyby se nesmilovala, možná bych Harryho ještě neměl, protože vím, jak tvrdohlavý je.

"Nemáš zač," zasmála se nervózně a konečně teď moje objetí vrátila.

"Krásně voníš," špitl jsem spíš pro sebe, ale bylo jasné, že to slyšela. Zčervenala, poznal jsem to.

"Opravdu děkuju!" Zmáčkl jsem ji ještě víc, až se začala smát a začala zadržovat dech.

"No dobrý, vždyť mě rozmáčkneš!" Smála se a pustila mně. S červenými líci jsem sklopil pohled, tiše se omluvil a pustil jí.

"Zkusím promluvit i s Niallem, jo?" Povzdychla si jak kdyby snad nevěděla, jak projevuji svojí radost, znovu ji objal. Nemohl jsem si pomoci. Byl jsem rád, že přišla.

"Budeš úžasná, když to uděláš!" Chtěl jsem se od ní odtáhnout, jelikož jsem cítil, jak nepříjemné jí to je. Ovšem, jedné věci jsem nemohl odolat. To pravděpodobně ten testosteron z návalu radosti.

Naklonil jsem se k jejím rtům a lehce k nim přiložil ty své. Nebylo to nic, jen taková ta dětská pusa na dobrou noc, ale ten příval emocí, to, jak jsem cítil její zrychlený tep a to, jak jsem si živě dovedl představit zmatek v její krásné hlavě stál za to.

"Už je pozdě, chceš hodit domů?" Zeptal jsem se ze slušnosti, ale i kdyby odpověděla ne, měla by smůlu. I tak bych ji nenechal samotnou v noci.