Beloved Bet / L.T.

35. Ice Cream

Louis
Její krátké paže se obmotaly kolem mého krku a stáhla si mě k sobě přímo na její hruď.

"Omlouvám se," vypadlo z ní po chvíli, kdy jsem slzy smáčel její tmavě modrou oversized mikinu s nějakým hudebníkem na zádech.

Vzlyk jsem v podivení spolkl a přes řasy s ospalky se na na ní podíval s vytaženým obočím.

"Za co? To já bych se měl omlouvat celému světu, už jen za to, že existuji. Vždyť ty jsi asi jediná, kdo se mnou zůstal," Kroutil jsem nechápavě hlavou a znovu ji zabořil do do mikiny. Pro lidi v okolí bychom asi vypadali tragicko- komicky.

"Já myslím to, jaká jsem byla dolejzavá. Já totiž nemám o sobě nějaký vysoký mínění a prostě jsem měla pocit, že​ kdybych se objevila po tvé ruce, že bych alespoň na chvíli byla pro ostatní viditelná. Sice za levnou holku, ale viděli by mě. A taky vím, že ty spíš jen s těmi hezkými. Chtěla jsem sama sobě ukázat, že nejsem tak ošklivá, jak mi říkali," Hlas se jí zdráhal. Pravděpodobně se jí hlavou honily nějaké zlé vzpomínky a myšlenky.

"Nejsi," špitl jsem a rozhodl jsem se jí na další drobnosti neptat, protože abychom brečeli oba byla to poslední, co jsem si přál.

"Já bych s tebou stejně nespala. Stačilo by mi jedno rande, ale to je teď jedno. Musím se konečně přesunout přes to, co se dělo na základní škole. Už je to dlouho. Teď potřebuješ pomoct ty. Takže co kdybychom si nejprve na zlepšení nálady a zabavení se slz dali zmrzlinu?" Rozmotala ruce, pomocí pravé se postavila a následně ji oprášila. Pak ji natáhla přede mne.

"Zmrzlinu?" Koukl jsem na ni skepticky jedním očkem. Nebylo nám deset.

"Samozřejmě, jedině ta je nejlepší lék. Ten led mi vždy tak otupil mozek, že jsem na zlé věci přestala myslet. Je čas  oprášit staré zvyky, dělej prdel nahoru a jde se," zářivě se usmála a nataženou ruku ještě více protáhla.

Její úsměv byl nakažlivý. Vzhlédl jsem k ní a takto, když jí za zády svítilo slunce vypadala krásně. Hlavou mi projelo to, že jestli ty děcka někdy potkám, neudržím se a vrátím jim to i s úroky, protože přijít o posledního přítele již nehodlám.

Dalo by se říct, že jsem s Nancy od té doby trávil všechen volný čas. Zjistil jsem, že je pravděpodobně druhý příchod Einsteinova zjevení, protože jinak si neumím vysvětlit to, že mi druhačka pomáhala s matematikou.

Ve škole pomalu odešla ta vlna drbání o rozpadu našeho přátelství s Niallem a nahradilo to, co je asi mezi mnou a Nancy. Seděl jsem zrovna v jídelně, čekaje na ní, když si odskočila, když kolem našeho stolu procházel Harry s Angel. Nadechl jsem se a chtěl zaklopit zrak, ale bylo to obtížné, když se mi do něj jeden, pronikavě zelený zabořil.

Strašně jsem znervózněl. Nevěděl jsem co dělat, ale nechtěl jsem to ukončit. To byl první náš kontakt po dlouhém měsíci a půl, kdy se to vše posralo.

Na jeho tváři se usadil úsměv, ale když jsem mrkl a znovu rychle otevřel, byl pryč jak onen úsměv, tak jeho pohled. Zdál se mi?

Byl jsem z toho tak divně nesvůj, ale zároveň jsem musel koukat na ten jejich stůl. Harry seděl zády ke mně, ale měl jsem pořádný výhled na Angel.

Takhle, když na mne neřvala nebo se nemračila a ani nijak jinak nedávala najevo, že mě nemá ráda, ji to strašně slušelo.

Vlasy se jí leskly, jelikož jí na ně zářilo sluníčko, hnědé oči měly v sobě jiskřičky štěstí a na tváři měla roztažený veselý úsměv. Jaké by to asi bylo, kdyby její oči jiskřily a ty roztomilé rtíky se smály díky mně? 

Když její ruku, kterou měla položenou na stole překryl Harry tou jeho velkou dlouhou zamračil jsem se. Nepasovala k té její ani za nic. Byla prostě nic velikánská. Angel potřebovala menší, ale taky silnou, aby ji chránila. Třeba přesně takovou, jako mám já.

"Louisne, nečum tam," schytal jsem to do ramena od Nan, která konečně dorazila a i když nechtěně, vrátil jsem se pohledem k ní. Ale myšlenky byly pořád u stolu ob dvě řady před námi.

"Máš dnes trénink? Protože potřebuju, abys měl kde být ve společnosti lidí a já musím na prohlídku a u té tě opravdu nepotřebuju," zasmála se nervózně, protože jestli je něco, co Nancy nesnáší, jsou to lékaři.

"Opravdu tě nemám držet za ručičku, až tě bude ten ohavný muž s jehlou v ruce násilím nutit sedět a brát si bez dovolení tvou drahou krev? Abys se pak nesložila," dramaticky jsem naznačil pád, za což jsem schytal další pěknou ránu.

"Radši zavři držku a řekni mi, jestli to tak opravdu je, protože jinak to tak dopadne. Mimo lidi, zavřenýho v pokoji tě nenechám ani v případě toho, že bys tam byl s příklady," Hodně si po tom, co jsem vše ztratil zakládala, že musím být mezi lidmi, jinak by prý hrozilo, že se uzavřu do sebe a z toho by mě i ona blbě dostávala. Sice jsem ji nevěřil, ale potom, co mi jednoho večera řekla celý její příběh ze základní školy jsem to kvůli ní přestal zpochybňovat.

"Mám ho a ty to víš, tak proč se ptáš?" Kroutil jsem oči, zvedl se a čekal na tu mojí hrdinku, až pochopí, že musíme jít. Chtěl jsem ještě za učitelkou.

-

"Tak čus," nakrčila pusu a poslala mi vzdušný polibek. Bavili jsme se jen chvíli, ale chovali jsem se přesně tak, jako by to bylo celý život. Otevřela dveře, odpásala se vystoupila z mého auta.

"Občas mám pocit, že se mnou bavíš jenom proto, abych ti dělal soukromého řidiče," poznamenal jsem a vyplázl jazyk. Ona radši nic neříkala, ale na znamení, že to slyší, bouchla silně dveřmi.

Měla štěstí, že poliklinika byla stejným směrem jako hřiště.

Přišel jsem do šaten, kde už bylo pár hráčů, které jsem pozdravil a po nahození dresu na sebe jsem si sedl s vytaženým mobilem na lavičku a přes sms zprávy se pokoušel Nancy udělat z lékaře vraha. Jedné z jejích odpovědí jsem se musel hlasitě smát.

"Takže ty a Nancy?" Ozvalo se nade mnou chraplavým hlasem mého bývalého kamaráda, až mi přejela husina po zádech.

"C-cože?" Vyšlo mi z úst překvapeně a ze všeho nejlepší bylo moje koktání. Gratuluju Tommo. "J-je fakt skvělá holka," začal jsem se konečně vzpamatovávat a mluvit normálně, přestože to pro mne byl stále šok, že se mnou mluví.

"Konečně tě dostala?" Zasmál se kousaje se do rtu.

"Co? Ne, my spolu nechodíme," uvedl jsem na pravou míru a Harry pohodil svými kudrnatými vlasy tak, aby se mu lépe sepínaly.

"Aha," a takto by asi naše konverzace skončila, kdyby Harry znovu nepromluvil.

"Co děláš dnes večer?"