Beloved Bet / L.T.

25. Don't Go Among Them

Louis

Ten hrozný pocit mě začal sžírat od okamžiku, kdy se za se Savann zaklaply dveře. Na kterých mimochodem proběhla další líbačka.

Prvně mě napadlo, že bych se začal Niallovi vyhýbat a zdálo se mi to jako dobrý nápad, který jsem ale hned jak jsem sedl do auta musel hodit za hlavu, protože jsem jel na trénink, kde byl pochopitelně i Niall.

Proč musím být takový idiot?

Hlavou jsem silně bouchl o volant, že se ozval i klakson mého černého Audi.

Nevěděla, co budu dělat jsem stračil klíče do zapalování a rozjel se.

Na parkovišti jsem viděl Nialla, který byl v nějaké žhavé debatě s Markusem, dalším členem našeho týmu, a tak jsem se rychle pokusil proběhnout, abych si zase na chvíli oddálil pohled do jeho zklamaných modrých očí.

Procházel jsem kolem houfu holek, které jednoznačně čekaly, až začneme hrát a ony tak budou mít šanci nás balit. Vždy jsem se před nimi snažil předvádět, ale dnes jsem to viděl na to, že budu rád, když kopnu do míče.

Hlasitým nárazem do dveří jsem je otevřel, hodil tašku s věcmi na zem a sedl si na nejbližší lavičku.

Strachem jsem si vjel prsty do vlasů. Co se to poslední dobou se mnou děje? Nikdy jsem se nemusel kvůli ničemu stresovat. Vždy jsem byl oblíbený, chtění a o přátelé jsem neměl nouzy. Měnil jsem holky opravdu tak, že každou noc jsem měl v posteli jinou, což se už trochu zmírnilo, a žádné provinění jsem nicítil. A to taky byly ty holky zadané. Tak proč teď mám pocit, že bych nejraději utekl od světla reality? Byl by na to nejlepší čas.

Odjel bych mimo Londýn, možná i mimo Anglii, na pár týdnů bych si vyvětrat hlavu a pak až bych se vracel, bylo by vše v pohodě.

Jak Harry tak i mé pocity vůči Niallovi.

"Co tu sedíš jak plesnivý jabko?" Do šatny vešel vyřechtaný Niall s Markusem v zádech a já leknutím nadskočil.

"Nic mi není," zamumlal jsem tiše do země a slyšel jsem uchechnutí. Nebylo mi věnované Niallem, nýbrž Markusem.

"Asi se bojí, že chytl ze včerejšího zářezu nějakou úžasnou chorobu. Takovej AIDS by ti slušel," pronesl polohlasně kokot Markus. Nikdy jsem ho neměl rád. Byl to závistivý jebanec, který byl v týmu jenom kvůli tomu, že to byl trenérův synovec.

Nezvedal jsem na něj pohled. Za to mi ten ubožák nestál.

"Tobě by slušela cedulka s nápisem zasuň si se šipkou na zádech, buzno," Vyjekl po něm v okamžiku Niall a já se začal lehce jeho slovům smát do země. No, zároveň mě to donutilo se cítit ještě hůř.

Markus po něm vrhl asi pravděpodobně prostředník, což jsem vydedukoval z Niallova typického " Vyliž si a neser se mi do kamošů,"

"Děje se něco, bro?" Přidřepl si u mně a dál mi ruku lehce na záda.

Odvážil jsem se zvednout oči k těm jeho čirým, bez jediného blafu na nejlepšího kamaráda, skoro bratra,jak sám řekl.

"Jen nemám moc náladu," špitl jsem k němu a rychle dal pohled zpět ke svým ošoupaným černým Vans, protože jsem se na něj koukal moc dlouho a dostal jsem strach, že mě prokoukne. Přeci jen, oči jsou brána do duše. A ta moje duše rozhodně nepatřila k těm, co patří na vyhřátá místa vedle Boha.

"Měl bys ses na to dnes fakt vykašlat a radši si jít odpočinout, ať z toho nic není. Lepší bude se léčit kdyžtak teď, než za měsíc v průběhu zápasů, protože tě potřebujeme. Je to naše poslední šance na pohár," mrkl na mne, bouchl mě po zádech a stoupl si tahaje za moji ruku, snažíc se mě zvednout.

On byl tak starostlivý kamarád. A já ten největší zrádce.

Stál jsem vedle něho, jako duše bez těla.

"Běž ležet, řeknu trenérovi, že marodíš. Bude to lepší než abys mu dosral náladu tvými unavenými, nepovednými, manívry. Znám tě dlouho na to, abych věděl, že takhle moc hrát nebudeš," vyplázl na mne jazyk a zatímco jsem koukal před sebe, jeho pomalu odrustající blond šošolka se zohla pro moji tašku a ze zadní kapsy kalhot mi vytáhl klíčky od auta.

Tašku jsem si od něj vzal, klíče mi však dat nechtěl.

"Zítra po škole se u tebe stavím," pootočil s nimi na kroužku a hodil mi je.

Jen tak tak jsem je chytil.

"Fajn," vydechl jsem slabě a otočil se k odchodu.

"Beztak se jenom ulejvá, protože mu strýček věří," slyšel jsem ještě Markusův hlas, který doprovázel Niallův hlas, který mě asi chránil.

Byl jsem hluboce v prdeli.

Pomalým, nesebejistým krokem jsem šel k autu, když v tom jsem uslyšel křupání kamínků pod nohami, z důvodu něčího běhu.

"Hej, Tomlinsone!" Ozvalo se za mnou a já se za voláním otočil.

Vykulil jsem oči, když jsem viděl bruneta, o kterém jsem si myslel, že je už dávno jak z Angeliného, tak i mého života.

"Nicku?" Zeptal jsem se s údivem.

Tvář kluka přede mnou zrudla.

"Jsem James," procedil mezi zuby a musím uznat, že i já sám jsem se nad tím zastyděl.

"To je fuk, co potřebuješ?" Zajímalo mě, proč se ke mně hlásí, když Angel už není s Nickem a já s Angel taky poslední dobou nijak nekomunikoval.

"Viděl jsem tě se Savannah. Měli jste něco spolu?" Zeptal se jasně.

Koukal jsem na něj zařazeně a nechápavě. Zároveň jsem se bál, že to ví.

"Cože?" Vyšlo z mých úst tiše.

"Viděl jsem tě s ní. A nechci, abys ubližoval Angel nebo Niallovi," špitl tichounce.

"Proč bych měl?" Nechápal jsem. Vůbec nic.

"Tak, že se budeš plést mezi Nialla a Savannah," pronesl a já chápal. Jeho city k Angel byly pořád to samé.

Zrudlý jsem se na něj podíval.

"Neboj se, to se nestane," usmál jsem se na něj přesvědčivě, tak aby mi uvěřil. A možná abych tomu uvěřil i já sám.

Což bylo ovšem další z mých nespočítatelných lží.