Beloved Bet / L.T.

19. The Worst Best Friend

Angel

"Možná by neměl brát své kámoše, aby mu dělali křeny. Myslíš, že je baví čumět na to, jak se oblizuje se Savannah?" Protočila jsem oči, když jsem si stěžovala Claire při hodině. Musela jsem šeptat, protože naše profesorka na literaturu neměla ráda hluk, by byla schopna nás zkoušet celou hodinu.

"Hádám, že ne. Ale Styles s nimi nebyl, ne? Šuškalo se, že o víkendu byl mimo město," šeptla Claar nazpět a dělala, že poslouchá výklad.

"Jasný, že s nimi byl Louis. Dali si sraz u nás doma a upřímně řečeno, nelíbí se mi, jak jsou k sobě Savannah a Louis přátelský," mračila jsem se. Přeci jen, Niallova první holka je tahle a já nechci, aby mu jakkoli zlomila srdce. Potom bych si to s ní vyřídila.

"Hele, Tomlinson by žádnou podrazárnu svému kámoši neudělal, takový debil zase není, takže klid. Navíc má zájem o tebe, ne?" Uculila se má spolusedící a pokud ji nezabiju dneska, tak už asi nikdy.

"Kdyby o mě měl zájem, tak by se ozval po tom, co mě zachránil od Nicolase. Jenže on je jak mrtvá ryba ve vodě. Kluzká a nic nedělá," odfrkla jsem si. Byla jsem naštvaná. A to ani ne na něj, jako spíš na sebe. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že bychom mohli být přátelé.

"Třeba jen neví, jak na tebe," bránila ho Claire a za to si vysloužila pouze můj pohled aka děláš si srandu.

Opravdu jsem si připadala jak největší idiot. Doufala jsem, že po tom, co mě Tomlinson vytáhl ven a povídal si se mnou, tak budeme v pohodě a třeba si někdy někam vyjdeme. Jenže mi v tu chvíli nedošlo, že Louis si na kamarádky nehraje. Byla jsem z něj zklamaná. Když byl u nás, sotva pozdravil a od té doby, co potkal Nialla se Savannah, tak mě už ani nepozdraví. Jak kdyby se nic nestalo.

Po hodině jsem šla na záchod, od rána mi nebylo nějak dobře. Možná to bylo těmi vajíčky, které jsem snědla s nebo mě karma trestá, že jsem Nialla nechala spát a neprobrala ho do školy. Ale nejsem jeho matka, abych se starala o to, jestli vstane nebo ne.

Opláchla jsem si obličej a podívala se na sebe do zrcadla. Oči jsem neměla ani řasenkou zvýrazněné, dneska jsem vážně na všechno kašlala.

S povzdechem jsem vyšla ze záchoda, když do mě někdo vrazil. Sešit a papíry mi vypadly z rukou a já zaskuhrala. Proč mají všichni potřebu narážet zrovna do mě? Co jsem komu udělala?

"Sorry Angel, pomůžu ti," ozvalo se nade mnou a už jsem si mohla všimnout žiletky. Chci říct Stylese.

"V pohodě," protočila jsem oči a sehnula se pro papíry. Naneštěstí ani to Harolda neodradilo a jako gentleman mi pomáhal sesbírat popadané věci.

Když mi podával to, co spadlo, poradně jsem si ho prohlédla. Obvykle usměvavý obličej zdobil právě zatracený výraz a měla jsem pocit, jako kdyby byl duchem nepřítomný.

"Harry?" Zeptala jsem se opatrně. Sice nejsme kamarádi, ale je to přítel mého bratra, tak se jednou zeptat můžu.

"No?" Pohlédl na mě. Zelené oči jaksi postrádaly tu obvyklou jiskru.

"Děje se něco?" Položila jsem svou ruku na tu jeho a ztišila hlas. Nepotřebovala jsem, aby náš rozhovor slyšel někdo další.

Harry zavřel oči a zhluboka se nadechl. Chvíli jsem si myslela, že mi neodpoví a půjde pryč, ale po chvilce spustil.

"Všechno se sere Angel. Myslel jsem, že čtvrťák si poradně užijeme, je to náš poslední ročník, ale místo toho jsem zjistil, že mám toho nejhoršího nejlepšího kamaráda. Nemám chuť cokoli dělat," prohrábl si zmučeně vlasy.

Tiše jsem na něj koukala a snažila se pochopit, co tím myslí. Bohužel mě ale nic nenapadlo, ale možná rozhodnutí, které jsem udělala teď, změní trošku můj stereotypní život.

"Pojď se mnou teď pryč Harry. Pryč ze školy, unikneme z reality," mrkla jsem. Jeho výraz se změnil na překvapený, ale nenamítal a vzal mě za ruku. Vyšel směrem východ školy a když jsme procházeli kolem jeho třídy, mohla jsem si všimnout Louise probodávajícího nás dva pohledem.

Přehěhli jsme po školním parkovišti k autu, které patřilo Niallovi, ale jakožto správná sestra jsem mu vzala klíčky a odvezla se sama, když ten idiot zaspal. Sedla jsem si na místo řidiče a nastartovala. Náš útěk ze školy si vyžádal několik zvědavých pohledů, ale bylo mi to celkem jedno.

"Kam pojedeme?" Přerušil ticho v autě Harry. S jemným úsměvem jsem se na něj podívala.

"Budeme dělat, že jsme turisti a chceme si prohlédnout Londýn, ne?" Navrhla jsem a vyjela směr centrum.

"Dobrý nápad, ale pak vybírám já, kam se pojede. Jak moc musíš být zítra ve škole?" Mrknul a poté sledoval cestu.

"Nemusím. Narozdíl od tebe já do ní chodím pravidelně, takže s docházkou problémy nemám," ušklíbla jsem se. Slyšela jsem vedle sebe jen uchechtnutí, ale reakce se mi nedostalo.

S Harrym bylo to dopoledne skvělé. Prošli jsme se k Buckinghamskému paláci, po Trafalgarském náměstí k Big Benu, k Londynskému oku a nakonec jsme se stavili na oběd v nedaleké restauraci. Myslela jsem, že je to namyšlený neandrtálec, ale on je milý, vtipný a dokonce umí vynechat i své sexuální poznámky. Překvapilo mě, že jsme si dali i pár selfies, ale Harry prý rád dokumentuje úžasné okamžiky. Měla jsem pocit, jako kdyby zapomněl na svou špatnou náladu a opět si začal užívat, jen trochu jinak. Neustále mi vrtalo hlavou, co se stalo, ale nebudu se ptát. Dokud to nebude chtít říct sám, nebudu to řešit.

"Teď jsem na řadě já. Takže slečno, připravte se na dlouhou jízdu," natáhl ruku ke mně a tvářil se důležitě. Vložila jsem mu klíčky do ruky a nasedla si na sedadlo spolujezdce. Harry po nějaké chvíli kličkování vyjel z Londýna a pustil rádio. Díky Ariany Grande se nesl autem náš zpěv a taky občasný smích nad tím, jak jsme si měnili slova v písničce.

Přibližně po dvou hodinách jsme se museli zastavit na pumpě, protože docházel benzin. Naštěstí já i Harry vlastníme kreditku a oba ji nosíme u sebe, takže o peníze jsme se starat nemuseli.

Zkontrolovala jsem si mobil a krom zpráv od holek s tím, kde jsem a kam jsem se vypařila s Harrym, se v něm nic nenacházelo. Všem jsem napsala, že jsem OK a opět ho s vypnutým zvoněním uklidila do batohu.

Když se Harold sedl na své místo, podal mi šátek, který nejspíš koupil na benzínce. Nechápavě jsem se na něj podívala a čekala, co z něj vypadne.

"Zavaž si oči," mrkl a já povytáhla obočí nad absurdností jeho požadavku. Nebo spíš rozkazu?

"Proč?"

"Prosím," ignoroval mou otázku a já s povzdechem udělala to, co chtěl. "Máš to pevně?"

"Jo a nic nevidím Harolde," otráveně jsem si povzdechla "Kam vůbec jedeme?"

"Na konec. Jedeme na úplný konec všeho," řekl a přísahala bych, že se usmál.