Beloved Bet / L.T.

15. Once Down, Once Up

Angel

Po víkendu plném omluvných SMSek, neutichajícím vyzvánění na mém telefonu a párkrát ozvaným zvonkem nastoupilo pondělí a s ním i má maska. Nebyla jsem v pořádku. Uvědomovala jsem si to. Ale nemůžu jít do školy plné zvědavých lidí se smutným výrazem. Ta představa je strašná.

Proč jsem se radši neulila a nezůstala doma?

Navíc moje milované kamarádky onemocněly. Když byly v baru (kam mě mimochodem taky pozvaly, ale setkaly se pouze s mým odmítnutím), tak se opily. Což je sice normální, ale zajedly to něčím, z čeho teď všechny zvrací.

Vstoupila jsem na školní pozemek sama. Po dlouhé době. Bylo to něco, co je nezvyklé. Už téměř dva roky jsem chodila s Nicolasem. A najednou to je pryč.

"Fajn, to zvládneš. Vždycky jsi všechno zvládla. I teď to bude dobré. Klid," mluvila jsem sama k sobě. Zatím jsem na sobě necítila ty zvídavé pohledy, ale jakmile vstoupím do třídy, nevyhnu se tomu.

Došla jsem ke skříňce, kam jsem si hodila tašku s tělocvikem a s povzdechem se chtěla vydat dál, ale to bych nesměla do někoho vrazit.

"Pane bože, omlouvám se!" vykřikl dívčí hlas hned poté, co jsem dopadla na zadek. Trapas? Ano.

"To je v pořádku," usmála jsem se ze země a začala se zvedat. Musela jsem se pousmát. Ta holka představovala život a já byla sražena. Netušila jsem, že mi to dokonce může přijít vtipné.

"Jsi v pohodě?" zeptala se neznámá blondýnka hned poté, co jsem vstala.

"Jo, neboj se," zasmál jsem se. Její starost mi přišla roztomilá.

"Za tohle ti dlužím kafé," usmála se.

"Prosím tě, vážně už to je v pohodě," dobře, už to začíná být trošku otrávné.

"Trvám na tom. Ve čtyři ve Starbucksu naproti kinu, dobře? Mimochodem, jsem Savannah," zamávala a než jsem stihla cokoli říct, byla na druhé straně chodby. Očividně tomuhle se nevyhnu. A to jsem doufala, že po skončení školy zalezu doma do postele a budu koukat na komedie. No, asi můj plán padá.

"Hej Angel!" křikl po mně dost známý hlas. To mi nemůže dát nikdo pokoj? Zrovna dneska? Ani jsem se nestihla pohnout od skříňky a už dva lidé.

"Ahoj Jamesi," mávla jsem na něj. Bolestivě mi připomínal svého bratra, ale i přesto byli tak moc odlišní.

Přišel konečně ke mně a spustil nejspíše dlouho připravovanou řeč.

"Je mi to moc líto. Nezasloužila sis to. A ačkoli jsem jeho bratr a já a ty už se asi nebudeme stýkat, tak ti chci říct, že tady pro tebe vždycky budu, jasný?" usmál se.

"Děkuji. A neboj, někdy se ti ozvu," mrkla jsem. Poté jsem ho objala, ale už jsem musela jít.

"Měj se!" slyšela jsem za sebou ještě, ale už jsem nic neodpověděla. Konečně jsem se dostala do té třídy, kde jsem měla být.

*

"Tak holky, poslední tři kolečka kolem hřiště a končíme!" rozkázala učitelka na tělák. Zakázala bych tyhle hloupé odpolední hodiny tělocviku.

Rozeběhla jsem se po boku mé spolužačky Mirandy Cheesové po obvodu hřiště, kde už se připravovali kluci na fotbal. Všimla jsem si, že většina holek se při běhu začala upravovat, ale Miranda vedle mě byla výjimka.

"Nechápu je," odfrkla si a mávla směrem k holkám před námi.

"Chtějí se líbit. Sice nevím komu, ale je to jejich věc," udýchaně jsem odpověděla.