Beloved Bet / L.T.

37. What Are You Doing Here?

Louis

"Co děláš dnes večer?"

Zmrzl jsem v pohybu. Proč se mě, do pekla, na to ptá, když své večery trávím s telefonováním nebo na Skype s Nancy a hraju si na její módní polici.

"Nevím, asi ne," hlas se mi zdráhal a já mluvil strašně tiše. Bál jsem se a zároveň ani v nejmenším netušil, co od jeho otázky očekávat.

Harold pohodil hlavou a odešel k Timovi, našemu spoluhráči a začali něco hluboce prodiskutovávat.

Nechápal k čemu mu tato i informace byla, ale pravděpodobně k tomu, aby si pak s Angel a její partou kamarádek mohl smát, jak jsem na skoro vše sám.

Když přišel i trenér všechni jakoby rázem ztichli a mlčky se vydali k hřišti. Byl to opravdu přísný maník, ale za to fakticky výborný fotbalista.

Když přišla řada na přihrávky a my měli utvořit dvojce, začal jsem se šinou k Timovi, ale než jsem k němu stačil doběhnout, na rameni mi přistála velká, široká dlaň.

"Eh, jdeš se mnou?" Zeptal se a hned se zakousl do svého rtu, přesně tak, jak to míval ve zvyku.

Hned jsem se chtěl zeptat, jaktože nejde s Niallem, s kterým je dělal od té doby, co jsme se nebavili, ale v to byl již Niall seřazený na lajně právě s Timem a já tedy přikývl. Ve vnitř sebe jsem se najednou cítil tak skvěle.

"Pojď!" Čapl mě pod loktem a odtáhl vedle ostatních kluků do řady, jelikož jsme byli poslední, kteří ještě nebyli připraveni.

Po úporných minutách plných fyzické zátěže se ozvala píšťalka, která značila konec tréninku.

Všichni se okamžitě rozprchli do šaten, aby chytili volnou sprchu, ale já si sedl na nejbližší volnou střídačku, nechal si tam míč a koukal na mizející záda mých spoluhráčů.

Když jsem měl jistotu, že se všichni už cpou do pěti sprch, které byly určené pro jedenáct hráčů plus tři náhradníky, zvedl jsem se a začal si bezproblémově kopat sám sobě a střídal to se sériemi dřepů, kliků a sklapovačkami. Dělám to po každém tréninku, už jen kvůli té frontě a taky to, že společné sprchování není zrovna moje oblíbená činnost. A jakožto kapitán jsem měl mnoho bonusů. Klíče ke stadionu byly jednou z nich.

Pomalu se blížil večer, slunce už skoro zapadlo, ale já nepřestával. Po dlouhé době jsem v sobě našel nějakou energie, možná ji ve mně navodila radost z toho, že se Harry se mnou pokusil promluvit. Zároveň jsem ale věděl, že Nancy bude vyšilovat. V tuto dobu jsme spolu normálně telefonovali značných pár minut a já nyní nebral telefon.

Rozhodl jsem se pro dnešek skončit. Břišní svaly jsem pomalu necítil a ten smrad, který ze mne vanul taky nebyl nejlepší.

Ve sprchách byla tma, ale v šatně ne. Nechávali mi tam rozsvíceno. Rychle jsem se opláchl, oblékl a pak konečně zamykaje dveře zamířil k autu.

Původně jsem neměl v plánu jet hned domů, ale nakonec, když jsem si uvědomil, že nemám co jiného dělat a hlavně s kým jsem hned nastavil směr naší ulice.

S lehkým pohledem směrem k obývacímu pokoji, kde se nacházeli moji rodiče jsem na ně houkl pozdrav a rozhodl jsem vyšplhat nahoru do mého pokoje. Taky ještě musím napsat Nancy zprávu s výmluvou, že se dnes večer neozvu.

Schody jsem bral po dvou. Byl jsem vyčerpaný, ale zároveň se mi ani v nejmenším neklížily oči.

Vytáhl jsem si mobil z kapsy, zatímco jsem druhou rukou otvíral dveře.

Do prostoru za dveře jsem hodil tašku přes rameno, kterou nosím na tréninky, která dopadla s velkým hlukem na zem.

"Musíš tím tak házet?" Ozvalo se od okna, z místa kde mám postel a já sebou leknutí​m cukl, až jsem vypustil tu malou elektronickou krabičku na zem.

Oči se mi strachem rozšířily a já pohlédl na osobu, která si v klidu hověla v mé posteli, natažená přes celou, ještě nohy měla hozené přes okraj, jelikož byl sám delší jak moje válenda a nevypadal, že by mu tato situace přišla nějak neobvyklá.

Za to mně ano. Přeci jen, každý den nenajdete ve své posteli svého bývalého nejlepšího kamaráda​.

"Co tady děláš?" Zašeptal jsem, stále zmrzlý v pohybu a ani jsem se nesnažil po svých slovech zavřít ústa. Stejně by mi znovu překvapením spadla.

"Buď v klidu, po stromu jsem nešplhal. Tvoje máma mě sem pustila dveřmi jako každého normálního člověka," smál se mi. Ten kluk se mi po měsíci, co se mnou nevyměnil jediný pohled, o slovech je škoda se zmiňovat, smál do očí přesně tak, jako to vždy bývalo.

Často míval ve zvyku se svým okolím mluvit ironicky, ale se mnou snad ani normálně nemluvil. Až do té hádky. Tam se z něj vyklubal rozumný člověk. Ten idiot tam jsem byl já. A teď tu sedí jako za starých časů.

"Ale proč?" Oklepal jsem se, nechtěl jsem na sobě dát tu nevědomost ještě více najevo a zvedl svůj mobil ze země.

"Stýskalo se mi po tvé konozole," nakrčil rty a skrčil si nohy.

"Taky jsi začal uklízet, tvoje použitý boxerky se neválí na každém volném místě pokoje. To ti tady Nancy pěkně pokazila tvou strategii," pronesl uznale, rozhlížejíc se po pokoji. Měl pravdu, když jsem se poprvé pozval na Nancy, se křikem s pokoje vyběhla a když se vrátila, začala jako smyslů zbavená uklízet. Byl jsem překvapený, že si Harry pamatoval takovou tu mojí klasickou hlášku, kdy když podotkl, že mám v ložnici nepořádek, tak dostal odpověď, že když je to takto, přesně vím, kde co je.

Nic jsem neříkal. Jen zděšeně ho zděšeně pozoroval.

"Tak se posaď, vždyť tady bydlíš ty. Liam říkal, že máš novou Fifu, tak ji ukaž, ať ti můžu ukázat, že manuálně jsem lepší," Bleskově se z postele přesunul k televizi, kde rozevřel šuplík a začal šmátrat po zmíněné hře.

"Je v mašině," oznámil jsem a když prstem naznačil, ať jdu sednout na zem k němu, udělal jsem to.

Seděl jsem tak napříměně jako nikdy, ale to dělal strach.

Asi měl v ústech žvýkačku. Podal mi ovladač a s jiskřičky v očí sledoval televizi. Pak si všiml mě. Nechápavého prcka vedle něj.

"Poslyš, Louisi, j- já omlouvám se. Choval jsem se jako kus bobku. Neměl jsem se do toho srát, mělo to být mezi tebou a těmi dvěmi," sklopil zrak přímo na mně.

V jeho zelenkách byly smíšené emoce. Vnímal jsem však jen jednu, byla tam radost. Ta se hned dostala i na mně.

"Ne, to já se omlouvám. Byl to fakt idiotský nápad. Neuvědomoval jsem si, o co vše můžu přijít. Ztratil jsem tebe, Nialla, Angel a vlastně i ty holky, co o mně měly zájem. Kdyby nebylo tý děvky. Strašně mě to-" nestačil jsem doříct, protože se mi do pusy dostaly opět ty kudrnaté pačesy, v důsledku toho, jak mě stáhl k sobě blíže do těsného objetí.

"Jsi idiot, ale proto tě mám rád," zamumlal mi do ramene a odmítal mě pouštět. A já ani nechtěl. Chtělo se mi znovu brečet, ale tentokrát to byly slzy štěstí, co se mi draly do očí.

"Tak jdeme hrát?" Prolomil jsem ticho, odtáhl se a podal mu ovládání.

Byl jsem veselý a nebylo to jen kvůli tomu, že jsem si po dlouhé době zahrál svou oblíbenou hru a měl proti sobě normálního hráče. Protože upřímně, hrát fotbal s Nancy byl pokus o dobrovolnou sebevraždu. Za prvních deset minut hry, kdy po půl hodině konečně pochopila ovládání, si nechala nasázet dvanáct gólů a potom naštvaně hodila ovladačem i zem, že již nebude hrát.

Byl jsem šťastný, protože jsem měl zpět Harryho. Byl jsem na dobré cestě k navrácení toho, co jsem ztratil.

"Taky tě mám rád, Hazzo,"