Beloved Bet / L.T.

43. It's not just about a fuddle

Angel

Chci hodit domů? A co takhle pokračovat?

"No, mohli bychom možná jít někam jinam. Přeci jen, je Halloween, takže bychom měli využít našich kostýmů, ne?" Usmála jsem se a podvědomě tušila, že bych tohle v životě Louisovi nenabídla, kdybych byla střízlivá.

"Jsi si jistá?" Pochybovačně se zeptal, ale zároveň měl jiskry v očích.

"Jasně, když už jsem se s tím srala přes hodinu, tak proč ne?" Pokrčila jsem rameny a začala se zvedat. Pohlédla jsem na stále sedícího Louise, který měl překvapený výraz na tváři.

"Tys právě řekla sprosté slovo?" Vydechl. Nechápavě jsem na něj koukala a pak mi došlo, co řekl.

Jak jinak, začala jsem se smát.

"Vůbec mě neznáš Tomlinsone, tak se nediv," smála jsem se, ačkoli on byl stále překvapen.

"To je pravda. Samozřejmě doufám, že tento fakt napravím, ale stejně mě něco takového překvapuje," usmál se, ale poté mě následoval. Vlastně jsem ani netušila, kam mířím, ale věděla jsem, že to rozhodně nebude na ples.

"Hele, udělej něco rozumného a podívej se, kde jsou nějaké supr čupr akce," otočila jsem se a stále pokračovala v chůzi. Bylo to v mém momentálním stavu nejspíše dost nebezpečné, ale zároveň mi to bylo doopravdy jedno.

"Nemám u sebe mobil," pokrčil rameny, ale přiblížil se. Nejspíše asi z toho důvodu, že se bál, že brzo pocítím tvrdý naráz do matičky Země. Opravdu bych už někdy měla přestat kecat nesmysly, dokonce i ve své hlavě.

"Tak prostě půjdeme a přifaříme se na první párty, kde budou kostýmy," povyskočila jsem, ale konečně se obrátila zpět. Stihla jsem ještě Louise potáhnout za ruku, aby šel aspoň na stejné úrovni jako já.

"Jsi docela bláznivá, když máš upito," skonstatoval Lou, jakmile srovnal ten krok s mým.

"I normálně jsem bláznivá. Ale jak jsem již řekla, vůbec mě neznáš," pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem mu onen fakt neustále připomínat, dokonce jsem to nemyslela ani špatně, ale mé druhé (možná třetí nebo čtvrté) já prostě mluvilo.

"Pravda," řekl, ale dál nemluvil. Chvíli mezi námi bylo ticho, které mám obvykle ráda, jen dnes bylo prostě dost... trapné pro mě. Můj mozek se opravdu snažil vymyslet téma, které bychom mohli řešit, jenže byl sotva schopen vnímat základní věci, natož řešit to, jak s ním začnu konverzovat.

"Co Nancy?"

Opravdu ze mě nemohla vypadnout větší hovadina? Měla bych si možná někdy uvědomit, co říkám. A možná to není jen alkoholem, ta moje blbost. Možná je to i malou pusou, kterou mi ten hlupák Louis Tomlinson věnoval. Bože, jsem jak malá holka, která neví, co si má myslet.

"Co by Nancy? Má se dobře," odpověděl. Očividně nepochopil moji narážku na to, že s ní možná chodí, ale právě dal pusu mně. Nebo to moc hrotím a byla to jen taková dětská pusa, protože byl rád, že se baví s Harrym.

"Myslím... klape vám to?" Zkonkrétněla jsem svoji otázku. Lou se překvapeně zastavil a kdybych se ihned nezastavila také, ještě hodnou chvíli by tam stál.

"Cože? Jako mně a Nancy?" Snažil se ujistit, ale zároveň se na jeho obličeji začal objevovat úsměv.

"No jasně," kývla jsem váhavě a nespustila z něj oči. Už jsem někdy říkala, jak je pěkný?

Proboha, mlč...

"Já a Nancy spolu rozhodně nechodíme. A bude se to zdát k neuvěření, ale dokonce spolu ani nespíme," začal se smát naplno. Uchváceně jsem na něj zírala, ačkoli on to mohl vidět. Ale určitě to bude brát spíš jako nechápavý pohled než fascinovaný.